Cestopis z Anglie

Začátkem září nadešel dlouho očekávaný den, kdy jsme se Slanečkem měli vyrazit do Londýna, a ráno mi došlo, že se to opravdu děje. Já a batoh s pár kusy oblečení a zrcadlovkou teď na týden zmizíme do cizí země. Představa, která by mě měla naplňovat obavami, ve mně však budila víc očekávání a zvědavosti. Bylo načase změnit prostředí a cesta do Anglie měla právě začít...

úterý – obyvatelé East Endu vědí, kde mají svůj ručník
středa – po londýnských památkách a záchodech
čtvrtek – Tolkienův hrob v Oxfordu a jiné pamětihodnosti
pátek – miniaturní vesnice v rodišti Terryho Pratchetta
sobota – antikvariáty a vlaky s autopilotem
neděle – i v Londýně lze jít do kopce

Úterý
Když jsme se v Praze nasoukali do malého nízkonákladového letadla, motory na chvíli ukázaly, že mají jinačí sílu než běžné dopravní prostředky, a letadlo se s nedbalou samozřejmostí odlepilo od země, přišel (snad trochu předčasně) možná největší highlight celé cesty, totiž průlet nízkými mraky. To je opravdu něco! Zbytek cesty se už odehrával v nudných výšinách, kde nic není a dole šlo pozorovat jen variace na Google Earth, nebo spíš ani to ne, protože byla skoro všude oblačnost.

Ani jsem se nenadál a v nějakých 11 hodin jsme vystoupili na letišti Stansted. Sledoval jsem, jak si anglický officer bere čtyři pasy od mámy s dětmi a holčička mu ukazuje svého plyšového tygra, aby nebyl za ilegálního přistěhovalce... Pak už přišla řada na mě, ukázal jsem občanku, odpověděl officerovi že jsem tu na týden na dovolené a vkročil jsem do Británie. Slaneček šel cestou automatické kontroly pasů, ale elektronika ho neměla ráda, takže jsem nakonec byl v Anglii dříve než on c:

Bus nás odvezl ze Stanstedu na Waterloo Station, kde jsme si obstarali plánek metra a londýnskou lítačku Oystercard, kterou jsme si dobili za £30. Za dva dny vyšlo najevo, že nám to stačit nebude, a tak jsme po zbytek výletu využili možnost jezdit na platební kartu, ze které nám dopravní podnik nějakým nedopatřením strhl jen symbolickou £1 za den – díky! c':

Rozkoukali jsme se a zjistili, že se máme vydat po Jubilee a District lince metra, a vyrazili na víc jak půlhodinovou cestu. Mimo centrum přestalo být v metru dusno a poslední část cesty jel „Underground“ normálně po povrchu. Když jsme vyšli ven skrze všudypřítomné turnikety (díky kterým je asi v Londýně jen minimum černých pasažérů), ukázalo se, že jsme stihli dojet až kamsi do Asie. Cestou na hotel jsme míjeli vůni kari, různé krámky, islámská centra, ženy v hidžábu i ty úplně zahalené v burce. Kraj ručníkářů, jak poznamenal Slaneček.

Po check-inu na hotelu jsme se vyrazili najíst. Přejeli jsme několik stanic směrem k centru (z kraje ručníkářů jsme nevyšli) a zamířili do „Ocean Fish Bar“ na pravé fish and chips. Za cenu kolem šesti liber se mi dostalo ryby hodné hladového dělníka, kteří tento pokrm („národní jídlo“ se mi zdá jako moc honosný výraz) kdysi jedli ze starých novin. Nám to dali do papíru a igelitky a hodnocení 4,9* na Googlu nelhalo, na to co to mělo být to bylo fakt dobré a najedl jsem se dosyta.

When I Have Fears That I May Cease to Be (J. Keats, překlad)

John Keats (1795–1821) byl anglický básník, a ne ledajaký. Sonet When I Have Fears... napsal v roce 1818, kdy se staral o svého bratra trpícího tuberkulózou – nemocí, která o tři roky později stála život i jeho samotného. Mezitím se stačil zasnoubit a napsat své ódy, pak se odjel léčit do Itálie a tam je také pohřben. Přál si, aby na jeho hrobu stálo pouze: „Zde leží ten, jehož jméno bylo napsáno na vodu“, ale nakonec mu tam napsali něco ve smyslu: „Zde leží anglický básník, fakt borec, který si přál mít na svém náhrobku napsáno: ...“, čímž mu to trochu zkazili (opravdu).

Když jsem se letos začetl do Keatsova díla, projasnilo mi to neveselé chvíle i mě to inspirovalo v mé vlastní tvorbě, takže jsem si říkal, že se mu musím nějak odvděčit a předat to dál. Od léta mám rozdělaný překlad tohoto sonetu a... nastal čas ho vydat! Překládat Keatse je poněkud mimo moji comfort zone, ale snad jsem mu úplnou ostudu neudělal.

Když bojím se, že život pohasne

Když bojím se, že život pohasne,
než stihnu sklidit vše co v sadu mám,
že písně mé teď skončí předčasně
a hlavy taje usnou provždy tam;

když hledím ve tvář hvězdné noci,
kde krásné city psány jsou,
a vím, že dál jdu bez pomoci
a klesnu dřív, než projdu tmou;

když hasneš, muško svatojánská,
a světlo je tvé poslední,
když není pro mě tichá láska;
pak stojím, až břeh potemní,

před širým světem, vážný, sám,
než z Lásky, Slávy zbude klam.