Lapis lazuli (W. B. Yeats, překlad)

Slýchávám hysterické řeči žen,
že nemohou vystát palety a smyčce,
básníky, co znají smát se jen,
neb každý ví, či pozná v chvilce,
že pozdě je konat, až vyjde ven
roj aeroplánů, vzducholodí,
co na města své bomby shodí
jak na dvorské hře kuželek.

Každý má roli v tragédii,
tam Hamlet co kráčí, zde ten Lear,
tady Ofélie, tam Kordélie;
a nikdo z nich, když děj se končí
a chvěje nad ním opona,
nikdo kdo múze hledí v oči,
nezalkne slova zlomená.
Vědí, že Hamlet s Learem se smějí;
radost je rubem hrůzy vší.
Každý kdo snil, kdo nalezl, pozbyl;
oslepl; slunce v lebku pálí;
nejhorší obraz, co jsme znali.
Ať Hamlet dumá a Lear kleje,
na stotisíc se opon chvěje
ve stotisíci divadel,
není o unci, o píď větší žel.

Jak poutníci přišli, či na lodi připluli,
na mule, velbloudu, oslu či koni,
ty prastaré říše, jimž hrana zvoní.
Tak sťal je čas, i dílo jich:
co z mramoru sochal Kallimachos -
ladně, jak z bronzu tepal by -
kamenná sukna, jež zdál se zvedat
vánek moře - vše je prach;
lampu jeho, co tančila na slunci
podobná palmě, vzala první tma;
vše zřítí se, je vystavěno znovu,
a ten kdo staví radost v srdci má.

Dva Číňané a za nimi jde třetí:
lapisu lazuli jich tvary sochař dal,
nad hlavou v letu strnul pak
těm třema dlouhověký pták;
ten vzadu, co jistě sluhou je,
nese hudební instrument.
Kdekoli kámen vrásku zvedá,
kde odřený je, modř kde bledá,
tam bystřinu či závěj tuším,
vrcholky hor, jimž zima sluší,
ačkoli broskev či třešeň milá
u srubu jistě zdobí cestu,
kam míří oni Číňané; jak rád
bych je tam viděl stát!
Odtamtud všechna pohoří i nebe,
tragickou scénu cele přehlédnou.
Jeden poručí hudbu tklivou;
jemnými prsty se struna chvěje.
A jejich oči zpoza vrásek, jejich zrak,
ten prádávný, jiskrný zrak, se směje.

Snake (D. H. Lawrence, překlad)

Dnes na člověka ze všech stran vyskakuje Den země a dostal jsem chuť zas jednou něco přeložit, tak mi přišel na mysl Had, jeden z pánů života...

Had (D. H. Lawrence)

Mé napajedlo navštívil had,
byl horký letní den; přišli jsme se napít,
on, a já v pyžamu.

Do stínu a vůní velkého rohovníku
sešel jsem po schodech se džbánkem v ruce
a pak musel stát, stát a čekat, neboť u napajedla byl on.

Objevil se ze stínu pukliny ve zdi,
připlazil své mrštné, žlutohnědé tělo ke korytu
a hlavou spočinul na kamenném dně,
kam třpytivě dopadaly kapky z kohoutku,
a pil svými rovnými ústy,
pomalu pil do svého dlouhého těla,
mlčky.

Někdo přišel k mému napajedlu
a já, jako druhý v řadě, čekal.

Zvedl svou hlavu od koryta, jako to dělají krávy,
a zadíval se neurčitě mým směrem, zrovna jako ony,
vyplazil rozdvojený jazyk a na chvíli se zadumal,
pak se sklonil a napil se ještě,
měl barvu hlíny, barvu zlata ze žhnoucích útrob Země
za sicilského léta, když Etna doutnala.
Hlas výchovy mi pravil:
je nutno ho zabít,
neboť černí sicilští hadi jsou neškodní, zlatí mají jed.

Hlasy mi říkaly: kdybys byl chlap,
vezmeš klacek, udeříš teď a pak ho dokončíš.

Musím však říkat, jak jsem byl rád,
jak mě potěšila jeho tichá návštěva, že se přišel napít k mému napajedlu
a pak odejde, spokojeně a beze slova,
zpátky do žhnoucích útrob zemských?

Byla to zbabělost, nevzít mu život? Bylo to bláznovství, chtít s ním hovořit? Byla to poníženost, cítit se poctěn?
Byl jsem tak poctěn.

A přesto ty hlasy:
kdyby ses nebál, zabil bys ho!

A já se bál, vpravdě jsem se bál, však poctěn jsem byl víc,
že vyhledal u mě pohostinství
až za temnými branami katakomb Země.

Napil se dosyta
a zasněně zvedl hlavu, jako ten, který má dost,
a vzduchem se mihnul jeho jazyk, černý jak noc,
a zdálo se, že si olizuje rty,
rozhlédl se kolem sebe jako bůh, slepý,
pomalu otočil hlavu
a zvolna, velice zvolna, jako ve snu třikrát ponořen,
dal do pohybu své dlouhé, klikaté tělo
a začal šplhat po rozbité zdi.

A jak vstrčil hlavu do oné hrozné díry,
jak pomalu stoupal a svými pohyby nořil se hloub,
jakýsi děs, jakýsi nesouhlas s ústupem do takové nory,
dobrovolným vydáním se v temnotu, kam mizelo jeho tělo,
něco takového mě ovládlo, když se otočil.

Rozhlédl jsem se, odložil džbánek,
vzal jsem jakýsi klacek
a hodil jej s rachotem po napajedle.

Myslím si, že jsem ho nezasáhl,
ale zbytek jeho těla, který byl dosud venku, se nedůstojně zaškubl,
zakroutil a zmizel jako blesk
do oné temnoty, do pukliny ve zdi,
na kterou jsem za jasného poledne hleděl jako uhranutý.

A ihned jsem litoval.
Říkal si: jak podlé, jak hrubé, jak zlé to bylo ode mě!
Nenáviděl jsem sebe a své proklaté lidské vychování.

A vzpomněl jsem si na albatrosa
a toužil jsem, aby se mi vrátil, můj had.

Neboť jsem v něm znovu viděl krále,
krále ve vyhnanství, jenž zanechal v podsvětí svou korunu
a nyní bude opět korunován.

A tak jsem promarnil svou šanci u jednoho z pánů života.
A musím cosi odčinit:
malichernost.

Blumenkranz – překlad

Hudební téma ze seriálu Kill la Kill.

Blumenkranz

Kéž se stanu silnější
vždyť krutý je náš svět
Zvadlé květy se patří odstranit

Ptáš se, jestli půjdu s tebou
Šeptáš mi to do ucha
Ptáš se, zda ti podám ruku
Nemám proč tě odmítnout
Ptáš se, jestli půjdu s tebou
Šeptáš mi to do ucha
Ptáš se, zda ti podám ruku
Šeptáš mi to 

Ano, mám víc síly než bych tušila
Leť výš, běž jako vítr
Jen nezapomeň na pravdu
Ano, mám víc síly než bych tušila
Utrhávám zvadlé květy
Kde se vzal v tvých očích žal? 

Náš svět je krutý
Je to smutné, je to tak
Náš svět je jediný
Je to možné, je to tak 

Zahrada s květy je pravá, nebo je to klam? 

Co ode mě chceš?
Ať chci nebo ne, musím zničit nepřítele
Pořád mě poutá tento svět
Co ode mě chceš?
Ať chci nebo ne, musím zničit nepřítele
Pořád mě poutá tento svět 

Ať máš kolik síly chceš
Leť výš, běž jako vítr
Jsi tak silná
Vineš věnec z květů
Kde se vzal v tvých očích žal?

Schoolroom On A Wet Afternoon (V. Scannell, překlad)

Vernon Scannell (1922–2007) byl anglický básník, boxer a učitel.

Školní třída za deštivého odpoledne

Nesouvislé odstavce z rána
jsou zapomenuty; useknuté hlavy králů
leží v mlze podél Temže; růže Yorku a Lancasteru
jsou založené v knihách historie;
černoši spí v Africe.
Složitosti jednoduchého úročení se ukryly
v kalamářích a zlámané křídě:
přichází odpoledne a anglická gramatika.

Padá déšť, jako by nebe truchlilo
a bubnovalo svůj němý žal
do všech tabulek skla. Žáci si čtou
svou knihu či předstírají soustředění,
hlavy skloněné jako by prosili
anebo se odevzdávali osudu, který na ně čeká
v neprobádaných lesích budoucnosti.
Snad pro konec jejich nevinnosti pláče nebe?

V každé malé hrudi rozvádí lidské srdce
krev, jež je živí: touhy, bolest
a vzrušení se čeří na vlnách
rozbíjených o temné břehy duše.
Každý žák je poslušný; klidně a zamyšleně sedí
u své lavice. Však nadzvedni desku a uvidíš
krom poházených papírů a tužek – jiné tvary:
hrubý provaz, nahou čepel, zbraň nabitou k výstřelu.

The Grave of Love (T. L. Peacock, překlad)

Thomas Love Peacock (1785–1866) byl anglický básník a prozaik.

Hrob lásky

Ve stínu větví kopu sám
co hrobem skřítka zdá se vám;
sem pod kořen jdu uložit
tvé sliby marné, planý cit.

Hrst hlíny otvor zahalí,
zem přikryje mech ospalý
a vadnoucí růže květ
na hrobu lásky bude bdět.

Jak láska tvoje větrná
je večer růže ztracena:
však dlouhé roky strom tam stál,
neměnný co srdce žal.

He hears the Cry of the Sedge (W. B. Yeats, překlad)

Dnes jsem otevřel sbírku z úplného konce 19. století, knihu The Wind Among the Reeds (Vítr v rákosí) od irského nobelisty W. B. Yeatse (1865–1939). Báseň trochu připomíná bledého rytíře u jezera, kterého očarovala „nelidská krasavice“ ve starší Keatsově baladě La Belle Dame Sans Merci (překlad této balady, už nikoli vlastní, přidávám na konec článku).

Jak slyší píseň v rákosí

Kol břehu moje kroky vedou
u povadlého jezera,
kde rákos zpívá píseň bledou:
až v noci tma se udělá
a přetrhnou se nitky hvězdné;
až nerozeznáš ani ve dne
kde Východ, Západ říši měl;
až Slunce ztratí zlatý pel;
až tehdy – nikdy dříve ne –
tvé srdce s milou spočine.

A Grammarian's Funeral (R. Browning, překlad)

Úryvek z básně mého oblíbeného Roberta Browninga o renesančním učenci, který studoval řečtinu a „decided not to Live but Know“. Vyšlo v Browningově sbírce Men and Women (1855).

Učencův pohřeb

Krátce po obnově vzdělanosti v Evropě

[...]

Hle, vrchol hory, místo jemu vhodné:
zdrav mistra svého,
kdo křídla máš, kdo nebe znáš,
vlaštovko! červenko!
Zde nejvýš jsme; tam dole v údolí
ať žijí ti, co zde by nemohli:
on nejprv Znát chtěl – pak až Žít –;
jak měl by dostat nízký byt?
Zde má své místo: hvězdnou báň,
a metlu blesků, mračnou stráň!
Ať první bouře spustí veselí
a klid dá těm, kdo klidu neměli!
Teď jděte domů: jaký žal?
Má pokoj větší, než kdo znal;
už tělo, ducha odevzdal.

When I Have Fears That I May Cease to Be (J. Keats, překlad)

John Keats (1795–1821) byl anglický básník, a ne ledajaký. Sonet When I Have Fears... napsal v roce 1818, kdy se staral o svého bratra trpícího tuberkulózou – nemocí, která o tři roky později stála život i jeho samotného. Mezitím se stačil zasnoubit a napsat své ódy, pak se odjel léčit do Itálie a tam je také pohřben. Přál si, aby na jeho hrobu stálo pouze: „Zde leží ten, jehož jméno bylo napsáno na vodu“, ale nakonec mu tam napsali něco ve smyslu: „Zde leží anglický básník, fakt borec, který si přál mít na svém náhrobku napsáno: ...“, čímž mu to trochu zkazili (opravdu).

Když jsem se letos začetl do Keatsova díla, projasnilo mi to neveselé chvíle i mě to inspirovalo v mé vlastní tvorbě, takže jsem si říkal, že se mu musím nějak odvděčit a předat to dál. Od léta mám rozdělaný překlad tohoto sonetu a... nastal čas ho vydat! Překládat Keatse je poněkud mimo moji comfort zone, ale snad jsem mu úplnou ostudu neudělal.

Když bojím se, že život pohasne

Když bojím se, že život pohasne,
než stihnu sklidit vše co v sadu mám,
že písně mé teď skončí předčasně
a hlavy taje usnou provždy tam;

když hledím ve tvář hvězdné noci,
kde krásné city psány jsou,
a vím, že dál jdu bez pomoci
a klesnu dřív, než projdu tmou;

když hasneš, muško svatojánská,
a světlo je tvé poslední,
když není pro mě tichá láska;
pak stojím, až břeh potemní,

před širým světem, vážný, sám,
než z Lásky, Slávy zbude klam.

Bob Lennon (20th Century Boys, překlad)

Překlad protestsongu Bob Lennon z mangy 20th Century Boys jsem před časem dával na Ask.fm, ale pro pořádek ho dám i sem na blog, když už tady mám různé jiné překlady. Zároveň jsem lehce zrevidoval svůj český text.

Bob Lennon

Slunko zapadá a odněkud stoupá vůně kari
Jak dlouho ještě, než dojdeme domů? 

Budou mé milované krokety chutnat stejně,
až si je koupím? Čekají na mě? 

Na Zemi padá noc
a já pospíchám domů 

Prý napřesrok se budou čerti smát
a já říkám, jen ať se smějí 

Vždy budu mluvit o tom, co přijde za pět, deset let,
i za půl století, jestli budeme pořád spolu 

Na Zemi padá noc
a já pospíchám domů 

I když se spustí déšť a hromy zaduní,
i když začnou kopí z nebe padat – všichni jdeme domů
a nikdo nás nezastaví, nikdo nemá to právo 

Na Zemi padá noc
a já pospíchám domů 

Noc padá na celý svět
a celý svět pospíchá domů 

Kéž tyhle dny
nikdy neskončí...

My Son the Man (S. Olds, překlad)

Sharon Oldsová (*1942) je americká básnířka.

Můj syn – muž 

Najednou vidím, jak narovná ramena,
tak jako Houdini protahoval celé tělo
než se dal spoutat do řetězů. Zdá se to
jako včera, když jsem mu oblékala pyžamo,
dávala nožky do žlutých nohavic,
zapínala zip a chytala toho človíčka
do náruče. Neumím si představit
že vyroste, ale musím se na to připravit,
překonat svůj strach z mužů,
když teď i můj syn bude
jedním z nich. Tohle jsem si nepředstavovala,
když se mnou protáhnul
jako bedna skrz ledy na řece Hudson,
vypáčil zámek, vysmýkl se z řetězů
a objevil se mi v náručí. Dívá se na mě
chytrýma očima, jako když Houdini zkoumal bednu,
usmál se a nechal se spoutat. 

Melancholia (Ch. Bukowski, překlad)

K překladu této básně od Charlese Bukowskiho (1920–1994) si doporučuji pustit recitaci originálu z YouTube kanálu SpokenVerse, kterou najdete tady.

A Terre (W. Owen, překlad)

Můj druhý pokus o překlad Wilfreda Owena (1893–1918) je báseň delší a neveselejší. Voják v lazaretu v ní říká, jak „soft rains will touch me, as they could touch once,“ až ho odnesou nohama napřed.

Arms and the Boy (W. Owen, překlad)

Wilfred Owen, britský důstojník, který padl na samém konci První světové války v listopadu 1918.

Zbraně a chlapec

Půjč chlapci tenhle bajonet,
ať zkusí jeho ocel, prahnoucí po krvi;
zákeřně modrou, jak mžitky šílence;
tenkou a hladovou po mase.

Dej mu do ruky ty baculaté střely,
co hledají si srdce vojáků,
anebo mu podej patronu se zinkovými zuby,
ostrými jak žal, jak smrt.

On sám si ukousne jen z jablka.
Bůh mu do rukou neukryl drápy,
jeho nohy nezískají pařát,
mezi kadeřemi nevysvitne paroží.

One Way of Love (R. Browning, překlad)

Dnes jsem se cítil nebývale inspirován, a tak mohu publikovat překlad dalšího viktoriánského básníka, Roberta Browninga (1812–1889), tentokrát už nikoliv ve volném verši! Jinými slovy, má to rým a rytmus, v mezích mých možností. A taky tam snad zůstalo trochu toho Browningova životního optimismu.

(Originální anglický text je na konci článku, po rozkliknutí.)

Cesta lásky

Jak měsíc růže sbíral jsem,
dnes beru je za rudý lem
a květy stelu cestu její.
Že kroky náhle jinam spějí?
Ať leží dál. Že čas je vzal?
Pro oči její jsem je bral.

Jak dlouho nutím prsty hrát,
na krku loutny tříbím hmat?
Dnes půjdu hrát, jak nejlíp znám.
Že pod okny zas stojím sám?
Sraz strunám vaz, proud hudby zhas;
můj možná chtěla slyšet hlas!

Po celý život učím se lásce.
Na tento večer všechno je v sázce,
dnes nebe či peklo vyjde mi vstříc:
že nedá mi nebe? – Netruchli nic!
Ať vítěz či v prachu, tak či tak dím:
kdo získají nebe, dobře buď jim!

Tears, Idle Tears (A. Tennyson, překlad)

Po povídce s názvem Oči je čas na další pochybné literární dílo. Tentokrát se jedná o překlad Tennysonovy básně Tears, Idle Tears. Anglický originál (z roku 1847) si můžete přečíst například na Wikipedii, což mohu jedině doporučit – nejen z principu, ale také proto, že uslyšíte původní zvuk básně. V rámci překladu jsem se uchýlil k volné formě.

(Omlouvám se baronu Tennysonovi, který se teď asi obrací v hrobě.)

Slzy, náhlé slzy

Slzy, náhlé slzy, já nevím, co znamenají,
slzy z brázdy mezi nebem a zemí
pramení v srdci a ženou se do očí
při pohledu na klidná podzimní pole,
při vzpomínce na dny minulé.

Mladé jak slunce, když opře se do plachet
a přivane přátele dávno ztracené,
chmurné jak červánky,
jež milé vyprovodí zpět;
tak chmurné, tak mladé – dny minulé.

Ach, smutné a divné jak píseň ospalá,
již v létě spustí ptáci na své flétny
uším umírajícího, když rám okna
zlátne v ráno poslední;
tak smutné, tak divné – dny minulé.

Milé jak polibky, jež nesmyla ni smrt,
a sladké jak ty, jež hořké rozmary
vysnily na rtech cizích; hluboké jak láska,
hluboké jak první láska, a žalem šílené;
ó smrt v životě, dny minulé.