28. srpna 2014

A Terre (W. Owen)

Můj druhý pokus o překlad Wilfreda Owena (1893–1918) je báseň delší a neveselejší. Voják v lazaretu v ní říká, jak „soft rains will touch me, as they could touch once,“ až ho odnesou nohama napřed.





A Terre

(Jak jest filosofií mnoha vojáků.)


Posaď se na postel; jsem slepý, rozebraný;
pozor, nestisknu ti ruku; už nikdy nikomu.
Paže se proti mne vzbouřily, hrubci.
Prsty mám neposedné jak tucet harantů.

Přál jsem si zemřít hrdinsky – a kdeže!
Válkou sejdeš jak každou nemocí.
Ten obvaz přes oči mne tíží...
Dali mi medaile? – Jen mince pro Chárona.
A vítězné stuhy? – Jen cáry šarlatu
z mých zad. (To máš do svých veršů.)

Kamaráde, to ti byl krátký a čilý život!
Nikdy jsme nechtěli dojít na práh stáří,
však teď... Hned bych byl ten sípavý,
lysý patriot. Roušky hochům zachytí
alespoň ten kašlavý smích. Svého syna
bych asi nenaučil víc, než jak se bít,
jak střílet, lovit, válčit; jak bolest rozdávat.
To mě život naučil; a jak vydělat peníze.
Padesát roků života zdá se ti málo?
Pověz, kolik zbývá mně? Bože! Mít jeden rok,
moci jeden rok dýchat a nic víc!
Jedno jaro! Je příliš vzácné snad?
Jen vdechl bych jarní vánek a narostly by mi
hbité nohy, co mají kobylky.
Zdejší uklízeč je chromý, však poslechni si ho!
Až mě odnesou, on bude si klít dál.
Víš, v tomhle sarkofágu jsem snil o tom,
jak myji jeho podlahy celou věčnost,
ani až bude po všem, nevzal bych si volno,
zabrán tolik do špinavé práce. Kdo jsem,
abych se štítil špíny, když mám ruce z popela,
míň živé než klesající prach,
míň teplé než bláto v podrážce?
Chtěl bych být metař, černý jak bota,
či jezdit s kolečkem. Musím se nechat vézt?

Ó živote, nech tuhle krysu vydechnout!
Krysy věru nežijí si špatně –
čmuchají v noci v bezpečí kanálu
a najdou si kryt, dříve než uhnijí.
Mrtví mohou závidět i plísním v sýru
či starým dobrým bacilům. Mikróby mají své radosti,
dělí se a nikdy je nedostihne smrt;
květiny jistě to mají na Zemi nejsnadnější.
„Splynu s Přírodou, stromem a kamenem,“
řekl by Shelley. Shelley by se divil;
dnes má každý Tonda tyhle představy:
„čichat ke kytičkám,“ jak se říká.
Můj břich proměň v obilí a zbytek těla v trávu,
neboť je třeba mít zelené pastviny.
Myslíš, že Germáni začnou vařit z lidí?
Věř, že ten den přijde, až ...
                                       Příteli, buď si jist,
že mi bude lépe mezi tichou zelení,
která se dělí o palouk a vodu.
Déšť mě pohladí po tváři – jako mě kdysi hladíval,
a nic kromě slunce už mě neprobudí.
Lomozte svými zbraněmi, nic neuslyším;
a jestli sebou trhnu, pak jen nevědomky.
Nedělej si teď žerty z mých nadějí.
I voják může mít srdce, když ho necháš růst,
ale tahle slova patří k rodinnému krbu.

V mém srdci je žal, co chytá tě za hruď
a drápe se za slzami; snadno jej
jiný vzdech vyruší, vítr odvane.

Nes dál mou duši plačtivou, než zapomene
na krev, co ještě zůstala v mých ranách.

Původní anglický text:

A Terre

(Being the philosophy of many Soldiers.)

Sit on the bed; I'm blind, and three parts shell,
Be careful; can't shake hands now; never shall.
Both arms have mutinied against me — brutes.
My fingers fidget like ten idle brats.

I tried to peg out soldierly — no use!
One dies of war like any old disease.
This bandage feels like pennies on my eyes.
I have my medals? — Discs to make eyes close.
My glorious ribbons? — Ripped from my own back
In scarlet shreds. (That's for your poetry book.)

A short life and a merry one, my brick!
We used to say we'd hate to live dead old, —
Yet now . . . I'd willingly be puffy, bald,
And patriotic. Buffers catch from boys
At least the jokes hurled at them. I suppose
Little I'd ever teach a son, but hitting,
Shooting, war, hunting, all the arts of hurting.
Well, that's what I learnt, — that, and making money.
Your fifty years ahead seem none too many?
Tell me how long I've got? God! For one year
To help myself to nothing more than air!
One Spring! Is one too good to spare, too long?
Spring wind would work its own way to my lung,
And grow me legs as quick as lilac-shoots.
My servant's lamed, but listen how he shouts!
When I'm lugged out, he'll still be good for that.
Here in this mummy-case, you know, I've thought
How well I might have swept his floors for ever,
I'd ask no night off when the bustle's over,
Enjoying so the dirt. Who's prejudiced
Against a grimed hand when his own's quite dust,
Less live than specks that in the sun-shafts turn,
Less warm than dust that mixes with arms' tan?
I'd love to be a sweep, now, black as Town,
Yes, or a muckman. Must I be his load?

O Life, Life, let me breathe, — a dug-out rat!
Not worse than ours the existences rats lead —
Nosing along at night down some safe vat,
They find a shell-proof home before they rot.
Dead men may envy living mites in cheese,
Or good germs even. Microbes have their joys,
And subdivide, and never come to death,
Certainly flowers have the easiest time on earth.
"I shall be one with nature, herb, and stone."
Shelley would tell me. Shelley would be stunned;
The dullest Tommy hugs that fancy now.
"Pushing up daisies," is their creed, you know.
To grain, then, go my fat, to buds my sap,
For all the usefulness there is in soap.
D'you think the Boche will ever stew man-soup?
Some day, no doubt, if . . .
                                Friend, be very sure
I shall be better off with plants that share
More peaceably the meadow and the shower.
Soft rains will touch me, — as they could touch once,
And nothing but the sun shall make me ware.
Your guns may crash around me. I'll not hear;
Or, if I wince, I shall not know I wince.
Don't take my soul's poor comfort for your jest.
Soldiers may grow a soul when turned to fronds,
But here the thing's best left at home with friends.

My soul's a little grief, grappling your chest,
To climb your throat on sobs; easily chased
On other sighs and wiped by fresher winds.

Carry my crying spirit till it's weaned
To do without what blood remained these wounds.

Žádné komentáře:

Okomentovat