Cestopis z Anglie

Začátkem září nadešel dlouho očekávaný den, kdy jsme se Slanečkem měli vyrazit do Londýna, a ráno mi došlo, že se to opravdu děje. Já a batoh s pár kusy oblečení a zrcadlovkou teď na týden zmizíme do cizí země. Představa, která by mě měla naplňovat obavami, ve mně však budila víc očekávání a zvědavosti. Bylo načase změnit prostředí a cesta do Anglie měla právě začít...

úterý – obyvatelé East Endu vědí, kde mají svůj ručník
středa – po londýnských památkách a záchodech
čtvrtek – Tolkienův hrob v Oxfordu a jiné pamětihodnosti
pátek – miniaturní vesnice v rodišti Terryho Pratchetta
sobota – antikvariáty a vlaky s autopilotem
neděle – i v Londýně lze jít do kopce

Úterý
Když jsme se v Praze nasoukali do malého nízkonákladového letadla, motory na chvíli ukázaly, že mají jinačí sílu než běžné dopravní prostředky, a letadlo se s nedbalou samozřejmostí odlepilo od země, přišel (snad trochu předčasně) možná největší highlight celé cesty, totiž průlet nízkými mraky. To je opravdu něco! Zbytek cesty se už odehrával v nudných výšinách, kde nic není a dole šlo pozorovat jen variace na Google Earth, nebo spíš ani to ne, protože byla skoro všude oblačnost.

Ani jsem se nenadál a v nějakých 11 hodin jsme vystoupili na letišti Stansted. Sledoval jsem, jak si anglický officer bere čtyři pasy od mámy s dětmi a holčička mu ukazuje svého plyšového tygra, aby nebyl za ilegálního přistěhovalce... Pak už přišla řada na mě, ukázal jsem občanku, odpověděl officerovi že jsem tu na týden na dovolené a vkročil jsem do Británie. Slaneček šel cestou automatické kontroly pasů, ale elektronika ho neměla ráda, takže jsem nakonec byl v Anglii dříve než on c:

Bus nás odvezl ze Stanstedu na Waterloo Station, kde jsme si obstarali plánek metra a londýnskou lítačku Oystercard, kterou jsme si dobili za £30. Za dva dny vyšlo najevo, že nám to stačit nebude, a tak jsme po zbytek výletu využili možnost jezdit na platební kartu, ze které nám dopravní podnik nějakým nedopatřením strhl jen symbolickou £1 za den – díky! c':

Rozkoukali jsme se a zjistili, že se máme vydat po Jubilee a District lince metra, a vyrazili na víc jak půlhodinovou cestu. Mimo centrum přestalo být v metru dusno a poslední část cesty jel „Underground“ normálně po povrchu. Když jsme vyšli ven skrze všudypřítomné turnikety (díky kterým je asi v Londýně jen minimum černých pasažérů), ukázalo se, že jsme stihli dojet až kamsi do Asie. Cestou na hotel jsme míjeli vůni kari, různé krámky, islámská centra, ženy v hidžábu i ty úplně zahalené v burce. Kraj ručníkářů, jak poznamenal Slaneček.

Po check-inu na hotelu jsme se vyrazili najíst. Přejeli jsme několik stanic směrem k centru (z kraje ručníkářů jsme nevyšli) a zamířili do „Ocean Fish Bar“ na pravé fish and chips. Za cenu kolem šesti liber se mi dostalo ryby hodné hladového dělníka, kteří tento pokrm („národní jídlo“ se mi zdá jako moc honosný výraz) kdysi jedli ze starých novin. Nám to dali do papíru a igelitky a hodnocení 4,9* na Googlu nelhalo, na to co to mělo být to bylo fakt dobré a najedl jsem se dosyta.

A Grammarian's Funeral (R. Browning, překlad)

Úryvek z básně mého oblíbeného Roberta Browninga o renesančním učenci, který studoval řečtinu a „decided not to Live but Know“. Vyšlo v Browningově sbírce Men and Women (1855).

Učencův pohřeb

Krátce po obnově vzdělanosti v Evropě

[...]

Hle, vrchol hory, místo jemu vhodné:
zdrav mistra svého,
kdo křídla máš, kdo nebe znáš,
vlaštovko! červenko!
Zde nejvýš jsme; tam dole v údolí
ať žijí ti, co zde by nemohli:
on nejprv Znát chtěl – pak až Žít –;
jak měl by dostat nízký byt?
Zde má své místo: hvězdnou báň,
a metlu blesků, mračnou stráň!
Ať první bouře spustí veselí
a klid dá těm, kdo klidu neměli!
Teď jděte domů: jaký žal?
Má pokoj větší, než kdo znal;
už tělo, ducha odevzdal.

One Way of Love (R. Browning, překlad)

Dnes jsem se cítil nebývale inspirován, a tak mohu publikovat překlad dalšího viktoriánského básníka, Roberta Browninga (1812–1889), tentokrát už nikoliv ve volném verši! Jinými slovy, má to rým a rytmus, v mezích mých možností. A taky tam snad zůstalo trochu toho Browningova životního optimismu.

(Originální anglický text je na konci článku, po rozkliknutí.)

Cesta lásky

Jak měsíc růže sbíral jsem,
dnes beru je za rudý lem
a květy stelu cestu její.
Že kroky náhle jinam spějí?
Ať leží dál. Že čas je vzal?
Pro oči její jsem je bral.

Jak dlouho nutím prsty hrát,
na krku loutny tříbím hmat?
Dnes půjdu hrát, jak nejlíp znám.
Že pod okny zas stojím sám?
Sraz strunám vaz, proud hudby zhas;
můj možná chtěla slyšet hlas!

Po celý život učím se lásce.
Na tento večer všechno je v sázce,
dnes nebe či peklo vyjde mi vstříc:
že nedá mi nebe? – Netruchli nic!
Ať vítěz či v prachu, tak či tak dím:
kdo získají nebe, dobře buď jim!