Noc aneb Půlměsícova literární soutěž revisited

Dřívější verze této povídky se zúčastnila Půlměsícovy literární soutěže (8/2015), kde vyvolala smíšené reakce. Ani já jsem s textem nebyl dvakrát spokojen, rozhodl jsem se ho tedy ještě upravit. Za redakci děkuji svému literárně vzdělanému příteli, který pomohl textu dát jeho finální podobu, kterou si můžete přečíst níže (starou verzi byste našli zde; změny směřují zejména k lepší srozumitelnosti děje).

Noc

Obrátil oči k obloze a opět spatřil tu těžkou, neprodyšnou poklici tmy, ačkoliv podle hodin bylo teprve něco po páté odpoledne. Ani na dnešní Svátky světla se Slunce neukázalo – jenom si dnes lidé připomínali, že něco jako den kdysi existovalo, a chvíli se tou myšlenkou bavili. „To nejsou svátky, ale cirkus,“ řekl si v duchu a přeslechl položenou otázku.

„...anebo je to blbé? Co myslíš?“
„Ale ne, v pohodě,“ odpověděl a pak si všiml, že Anna váhala mezi dvěma typy slunečních brýlí. Volba padla na okázale velké brýle, jaké nosí piloti. Koupil si jedny i pro sebe a podíval se do zrcadla. Připadal si jako kocour v botách, až se musel usmát.
„Pojďme,“ usmála se také a vykročila směrem k dómu.

Uprostřed areálu se proti černé obloze rýsovala velká, elegantní stavba připomínající obrovské bílé vejce – to byl hlavní stan onoho cirkusu. Pomalu se spolu s davem dostali ke vchodu, pomocí náramku přes turnikety – a otevřel se před nimi prostor zalitý světlem. Naproti vchodu stála řada živých stromů s papírovými ozdobami ve větvích. Celý vnitřek budovy tvořil velké prostranství: byl tu trávník a park, v dálce zahlédl koupaliště... A všude kolem procházeli lidé, někdo hrál hry, jiní jen seděli v trávě. Přes mírný vánek bylo uvnitř celkem horko; na stropě připomínajícím oblohu svítilo umělé Slunce. Mezitím Anna studovala orientační tabuli.

„Ovocný sad – myslíš, že se tam dá natrhat ovoce?“ uvažovala nahlas.
„Pokud jo, tak tam budou davy...“
„Nevadí, pojďme se alespoň podívat!“

S těmi slovy vyrazili po štěrkové cestě směrem k sadu.

Kupé

Probudil jsem se do tmy, zmačkaný jako kus papíru. Zaslechl jsem ptáky a po chvíli si uvědomil, že ležím čelem ke stěně. Otočil jsem se na záda a ozval se skřípavý zvuk skla. V okně nade mnou se rozednilo. Pod oknem byla mosazná klika – vlastně to byly dveře kočáru, který ležel na boku. Sklo ve dveřích bylo rozbité a otvorem proudil chladný ranní vánek.

S námahou jsem vstal, alespoň jak to malé kupé dovolovalo, a vzal za kliku. Otevřel jsem dvířka a narovnal se docela. Krajinu kolem jsem nepoznával – bylo to nějaké lidmi netknuté místo, opodál tekl potok a na druhé straně se zvedal strmý svah. Brázdy v zemi naznačovaly, kudy se sem vůz dostal. Otočil jsem se dopředu.

Před kočárem nehybně leželi dva dosud zapřažení koně. Poněkud dále, až u vody leželo ještě něco. Někdo. Vylezl jsem nahoru a seskočil do mokrého štěrku. Minul jsem nešťastné koně a zamířil k ležící postavě.

Byl to muž. Ležel na zádech a ruce měl nedbale rozhozené, jako by ukazoval, že mu na zničeném voze ani nezáleží. Podle oblečení to byl kočí... Jeho kulaté tváře mi byly povědomé. Na něco si vzpomínám: ano, smál se. Myslel si, že žertuji, když jsem se ho ptal na cestu. Nakonec jsme tedy jeli...

Nemohl jsem snést jeho prázdný pohled; sedl jsem si a bojácně mu zavřel víčka. Každou chvíli mě chytne za ruku a promluví, nebo se jen podívá a bude mlčet...! Však žádná úleva ani zloba nepřišla; ležel dál, mrtev. Vyskočil jsem na nohy.

„Zabil jsem ho,“ znělo mi v hlavě. Otřel jsem si kapesníkem studený pot a bezcílně vykročil. Měl jsem náhle chuť na tabák, začal jsem tedy šacovat své kapsy.

V levé kapse vesty byly zlaté hodinky.
Ve druhé kapse bylo pár drobných.
V levé kapse kalhot byla nová krabička sirek.
V pravé kapse byl už jen kapesník. Měl vyšité iniciály JM.

Neměl jsem u sebe nic. Nevěděl jsem nic; odkud ani kam jsem jel. Zoufale jsem se chytal každé myšlenky. Matně se mi vybavoval sen... Spěchal jsem... v noci... musel jsem vše napravit... bylo to vše, nebo nic...

Myšlenka se zdála na dosah ruky, až jsem si konečně vzpomněl.

Obrátil jsem se a vykročil zpět směrem ke kočáru. Za okamžik už jsem běžel a chladný vzduch mě píchal do plic. Není času nazbyt… Doběhnu ke kočáru a vysvobodím svůj kufr, uvázaný na konci vozu. Je těžký. Přinejhorším ho někde nechám... Na tom nezáleží.

Kolik je vůbec hodin? Sahám do kapsy pro zlaté hodinky a otevřu je. Ručička pod prasklým sklem ukazuje něco před třetí. Šedá obloha nic nenapovídá, ale musí být brzo ráno, vzbudili mě ptáci. Vracím hodinky zpět a jdu k vozu. Nechal jsem uvnitř svůj kabát. Vylezu na kočár, dívám se dveřmi dolů.

Kabát tam dole leží, je celý od střepů a roztržený. Má cenu ho brát? Uvažuji nad tím, když mi pohled padne na zavazadlo v rohu kupé. Ve stínu leží nějaký tmavý kufr. Kde se tam vzal? Počkat, není to kufr, je to... nohavice... Tam v rohu někdo leží, zmačkaný jako kus papíru –

Vykřikl jsem, ale z hrdla jsem nedostal ani hlásku. Jen odněkud se ozýval stále hlasitější pravidelný zvuk: klap klap, klap klap, klap klap… S trhnutím jsem se probudil. Seděl jsem v přítmí olejové lampy v onom kupé, po dveřích stékaly kapky deště. Těžce jsem oddychoval a spěšně sáhl do kapsy u vesty. Byly dvě hodiny v noci.

Otřel jsem si z čela pot a kapesník sevřel v dlani. V hlavě jsem slyšel slova té, za kterou jsem jel, a zvedl jsem se, abych zaklepal na kočího.

Dračí pán

Jedna legenda z mého vymyšleného světa, který je směsí Albionu a Inception a nejspíš z něj nikdy nic nevzejde.


„Tady, kde teď stojíme, býval před lety jen hluboký les a dřevorubecká osada. Všechno se plavilo po řece: dřevo do světa a zpět nástroje, jídlo a veškeré zboží. Předák dlouho čekal na potomka, a když mu osud konečně dal syna, byl to hoch vytáhlý a neduživý, málokdy spal víc než pár hodin v kuse.

Na jeho otce spadl strom a on se ujal jeho práce s takovou horlivostí, že už mu to místo zůstalo. Přeorientoval těžbu zcela na vzácné dřevo, vyžďářil široké okolí a rozšířil osadu tak, až připomínala malé město. Pozval kameníky, aby postavili nové domy a – k překvapení všech – i kamenné hradby a věže.

Nikdo nepochyboval o svém bledém vůdci, který pracoval dnem i nocí. Za očima mu hořel slabý plamen a každý mu uctivě šel z cesty. Až jednoho dne předstoupil před svůj lid, aby mu svěřil velké tajemství: draci se mají vrátit na tento svět. O letním slunovratu zachvátí požár celý les, jen kamenné město může vytrvat.

Najal žoldáky a velké samostříly, nakoupil zásoby a poslední dny chodil od rodiny k rodině, dávaje naději vystrašeným obyvatelům. Tehdy prý nespal vůbec. V osudný den vydal rozkazy a odebral se do sklepení pevnosti.

Vesnici bránilo na pět set mužů. Když druhý den přišli do sklepení s radostnou zprávou, že se nic nestalo, našli svého velitele mrtvého na loži. Ve snu k němu přiletěl drak a spálil ho na popel.

Tak zemřel Dračí pán.“

Azar na cestách – kapitola 4 – Lilie pro Saluse

V dnešní kapitole příběhu se hlavní hrdina Azar poprvé setká s magií a nadpřirozenem, když o půlnoci navštíví hřbitov (a ne zrovna ledajaký...). Také po dalších stránkách se jedná o přelomovou kapitolu: jako první obsahuje původní ilustrace (!) a také něco, čemu se dá říkat dialogy (!). Je to delší čtení než minulá kapitola, ale věřím, že o to zajímavější.

Tak směle do toho!

Azar na cestách – kapitola 3

V této kapitole vyprávění o Azaru Dragneelovi se dozvíme, co měla za lubem elfka, když se jí a jejímu společníkovi s pomocí Azara podařilo uniknout pronásledovatelům. Improvizace zavede Azara do dosud nenavštívených částí města...

Azar na cestách – kapitoly 1, 2

Azar Dragneel je zloděj v jedné nejmenované hře dračáku, a Azar na cestách je povídkové vyprávění o něm. Čeká nás fantasy příběh plný dobrodružství, elfů, soubojů, romantiky, zlých mágů a elektřinou jiskřících olgojů. To vše na motivy skutečných událostí pod vedením paní jeskyně Toki Saitō.

Jednotlivé kapitoly, které už vyšly, najdete tady.
K dispozici je i PDF verze (všechny kapitoly dohromady).

V kapitolách 1 a 2 budeme sledovat první kroky Azara ve městě, kam právě dorazil. Koho tam potká? Čtěte dále!

Oči

V této povídce vystupuje „bájné“ zvíře, konkrétně huňáč modrý z DrD. Příběh zní takto:

Oči

Neohlédl jsem se a rovnou jsem uskočil za blízký strom. Vrčení za zády nebývá dobré znamení. Vzápětí na místo, kde jsem stál, dopadly dvě tlapy a drápy se zaryly do hlíny. Za nimi přistály další dvě a opět se ozvalo zasyčení. Zpoza kmenu vykoukly dvě modré oči.

Můj lovec nevěděl, co si počít. Obcházeli jsme strom kolem dokola. Cenil na mě své zuby, já jsem tasil meč, ze slušnosti. Chvíli jsme takto tančili, než jsem se dal na ústup.

Šelma vytušila svou příležitost a vyrazila vpřed. Jeden ladný skok, jako když se přelévá voda, a povalil mě. Zaťal mi drápy do ramen, jen chvíli; pak povolil a uvolnil celé to dlouhé tělo. Jako by šel spát, uprostřed lovu, ležící na mně.

Vysvobodil jsem se z jeho objetí a vytáhl z jeho hrudi meč. Meč jsem položil vedle do trávy. Můj lovec měl dlouhou modrou srst a jeho oči, dvě velké skleněnky, hleděly do dálky.

Díval jsem se s ním, než padl soumrak a bylo na čase vrátit se zpět. Zavřel jsem mu oči, vzal jsem si meč a nechal ho spát.

Jako předloha huňáčových očí mi posloužil levhart sněžný, kterého jsem viděl v dokumentu National Geographic (Snow Leopard of Afghanistan, 2012). On je tam vidět jen na konci, když se ho výpravě podaří odchytit. Je dlouhý, huňatý a vlivem sedativ se dívá do blba.