25. srpna 2015

Noc aneb Půlměsícova literární soutěž revisited

Dřívější verze této povídky se zúčastnila Půlměsícovy literární soutěže (8/2015), kde vyvolala smíšené reakce. Ani já jsem s textem nebyl dvakrát spokojen, rozhodl jsem se ho tedy ještě upravit. Za redakci děkuji svému literárně vzdělanému příteli, který pomohl textu dát jeho finální podobu, kterou si můžete přečíst níže (starou verzi byste našli zde; změny směřují zejména k lepší srozumitelnosti děje).



Noc


Obrátil oči k obloze a opět spatřil tu těžkou, neprodyšnou poklici tmy, ačkoliv podle hodin bylo teprve něco po páté odpoledne. Ani na dnešní Svátky světla se Slunce neukázalo – jenom si dnes lidé připomínali, že něco jako den kdysi existovalo, a chvíli se tou myšlenkou bavili. „To nejsou svátky, ale cirkus,“ řekl si v duchu a přeslechl položenou otázku.

„...anebo je to blbé? Co myslíš?“
„Ale ne, v pohodě,“ odpověděl a pak si všiml, že Anna váhala mezi dvěma typy slunečních brýlí. Volba padla na okázale velké brýle, jaké nosí piloti. Koupil si jedny i pro sebe a podíval se do zrcadla. Připadal si jako kocour v botách, až se musel usmát.
„Pojďme,“ usmála se také a vykročila směrem k dómu.

Uprostřed areálu se proti černé obloze rýsovala velká, elegantní stavba připomínající obrovské bílé vejce – to byl hlavní stan onoho cirkusu. Pomalu se spolu s davem dostali ke vchodu, pomocí náramku přes turnikety – a otevřel se před nimi prostor zalitý světlem. Naproti vchodu stála řada živých stromů s papírovými ozdobami ve větvích. Celý vnitřek budovy tvořil velké prostranství: byl tu trávník a park, v dálce zahlédl koupaliště... A všude kolem procházeli lidé, někdo hrál hry, jiní jen seděli v trávě. Přes mírný vánek bylo uvnitř celkem horko; na stropě připomínajícím oblohu svítilo umělé Slunce. Mezitím Anna studovala orientační tabuli.

„Ovocný sad – myslíš, že se tam dá natrhat ovoce?“ uvažovala nahlas.
„Pokud jo, tak tam budou davy...“
„Nevadí, pojďme se alespoň podívat!“

S těmi slovy vyrazili po štěrkové cestě směrem k sadu.


– – –

Když dorazil domů, bylo už po půlnoci. Alespoň se nemusel vidět s rodiči. Potmě se vkradl nahoru po schodišti do svého pokoje, zavřel za sebou dveře a až pak rozsvítil. Sáček se třemi jablky postavil na stůl. „Nejdražší jablka v životě,“ proběhlo mu hlavou.

Na stole stál kalendář, který teď upoutal jeho pozornost. U příštího víkendu bylo poznamenáno „Anna“ a den před tím, pátek, byl bez poznámky. Často ho kalendář skoro oklamal – na papíře jeho život ubíhal spokojeně, měsíc za měsícem.

Svlékl si kalhoty a padl zády na postel. Ve střešním okně byla vidět žlutá světla velkoměsta a za nimi jednolitá tma oblohy. Až se probudí, přivítá ho stejný pohled, jako pokaždé. Žije v podkroví, ale jako by byl ve sklepě. Celý svět žije ve sklepě.

Vybavila se mu scéna z jeho narozenin. „Dvě vstupenky na Svátky světla!“ říká máma vítězoslavně. „Jděte s Annou, tam uvnitř je to prý úžasné.“ Převalil se zády k oknu a zabořil tvář do polštáře. Nejlepší den, jaký kdy viděl, byla pouťová atrakce. Co by na to řekl děda? Ten pamatoval lepší časy. Pak přežil půl století v téhle tmě. Asi to bylo možné…

Obrátil se na posteli a usnul.

– – –

Byla páteční špička a doprava prakticky stála. Vedle po ulici chodili lidé, neomezovaní zacpanými silnicemi; všude kolem svítily výlohy obchodů a neonové poutače. Za dneškem následovala ona sobota a další dny z kalendáře, které ale nepřijdou. Místo nich ho čeká něco jiného, sám nevěděl co. Jisté bylo jen to, že musí co nejdříve z toho zatraceného města.

„Ahoj! Co ty tady děláš?“ ozval se povědomý hlas.
„Anno?!“
Ohlédl se směrem k chodníku, kde teď opravdu stála Anna.
„Co je to?“
„Byl jsem si koupit skútr, ještě k těm narozeninám.“
„Ani ses nezmínil!“
„Vážně? Myslel jsem, že jsem ti to říkal… Počkej, když už jsi tady, mohla bys pro mě něco udělat?“
„Povídej.“
„Rodiče jedou na víkend pryč, řekl jsem, že budu u tebe… Ale potřeboval bych si něco zařídit...“
„Děláš si srandu?“
„Co?“
„Co si chceš s tou motorkou jako zařizovat?“
„Na tom nesejde...“
„Vůbec se mi to nezdá.“
„Ale prosím tě. Stačí, když...“
„Stačí, když mě vezmeš s sebou. Jo.“

A do háje.

„Cože? Ne, promiň... Vážně musím jet sám...“
„Vědí tvoji rodiče vůbec o té motorce?“

– – –



Od chvíle, kdy odbočili z hlavních tahů, už na silnici nepotkali vůbec nikoho. Kužel předního světla ukrajoval donekonečna ubíhající vozovku a prašnou zem vedle ní. V dálce bylo tušit obzor, temný obrys proti nepatrně světlejší obloze. Jedinou orientaci dávala mapa svítící na čelním skle. Vzduch mimo město byl řídký, jako na horách.

„Nikdy jsem nebyla takhle… daleko.“
„My sem jezdili každý rok.“
„A co bude teď?“
„Teď to tam nechají svému osudu.“
„Ty… Ty bys tam chtěl žít? Místo dědy?“
„Nevím. Asi spíš ne.“
„Tak proč tam jedeš?“
„Měl by radost, že se tam vracím... A navíc, nikdy jsme nenašli jeho poklad.“
„Jaký poklad?“
„Jen pár věcí z mládí, fotky a tak. Je to tam zakopané, jenomže on si na stará kolena už nemohl vzpomenout, kde. Nikdy jsme to nenašli.“

Po další hodině dorazili do cíle. Cesta se svažovala mírně dolů a světlo skútru se zastavilo na plechových vratech. Oba sesedli a Anna si rozsvítila na cestu.
„Hmm, žádný signál...“
„Nic tu není, jen generátor. Bude vypnutý, ale ještě by měl fungovat.“
A skutečně, po otočení vypínače v hale dům ožil a rozsvítila se světla. Sedli si do křesel v obýváku a batoh položili na stůl. Přivírala se mu víčka, zatímco oči Anny běhaly po policích s knihami a obrazech se starožitnými rámy.
„Musím si trochu odpočinout, za chvíli tady snad bude lepší vzduch. Klidně se porozhlédni kolem, jestli chceš.“
Anna mu věnovala pohled, ale nakonec odešla zkoumat další místnosti.
Cesta byla náročná. A proč je tady ona? Neměl tu být nikdo, jen starý dům a tma.

„Jé! Ze kdy je tahle fotka?“ ozvalo se po chvíli z kuchyně.
Byl to obrázek malého kluka sedícího v dosti pochybné dřevěné káře, která se zřejmě každou chvíli rozpadne. Navzdory tomu se chlapec tvářil vítězně, jako kapitán letadlové lodi.
„To mi mohlo být tak osm? Vyráběli jsme s dědou ten vozík.“
Anna se na něj zadívala, jako by hledala podobnost s chlapcem z oné doby.
„Co?“
„Nic,“ usmála se Anna.
Vlastně to dělala často. Díval se sám na sebe, jak si před tolika lety hráli s dědou. Zůstala jen zasklená vzpomínka, exponát v muzeu.

Po jídle se rozhodli, že vyrazí hledat poklad. V dílně se našla lopata i svítilna na čelo.
„Děda říkal, že to tam není, ale vždycky jsem měl podezření na jeden kámen kousek odsud. Je prostě nápadný.“
S rozsvícenou baterkou vyrazili ven do tmy. Stezka vedla po holé, drolící se hlíně.
„Tvůj děda ještě pamatoval, když to tady vypadalo… jinak?“
„Jo. Říkával, že se narodil ve dne.“
„Co dělal?“
„Byl v rádiu. Když ho vyhodili, přestěhoval se sem.“
„A babička?“
„Ta nechtěla z města; nějak se kvůli tomu rozkmotřili a už to tak zůstalo.“

Právě míjeli kraj lesa. Anna se zarazila a křečovitě mu sevřela paži.
„To… to...“
Přejel svítilnou zleva doprava a mezi pahýly stromů se rozběhly stíny. Zbytky kmenů byly nízké, připomínaly nekonečné řady němých postav. Většinu z nich porostl lišejník. Na fotografiích vypadají neškodně; zblízka je to jiný pocit.
„Neboj se, to jsou jen stromy. Už jsme skoro na místě.“
Anna se ho stále držela a rychle oddechovala. Chtěl ji trochu rozptýlit.
„S dědou jsme si psali dopisy. Myslím opravdové dopisy, na papíře v obálce! Pošta do vnějších oblastí už nedoručuje, tak si děda pronajal robota. Pár vrtulí, byla to hotová poštovní holubice...,“ zasmál se.
„Možná už chápu, proč si s ním babička nerozuměla,“ usmála se i Anna.
„Dělal věci po svém, ale byl to úžasný člověk. Škoda, že už ho nemůžeš poznat. Každé léto jsme sem jezdili a hledali ten jeho poklad.“
„Vždycky jste ho hledali a nikdy nenašli. Byla to taková vaše hra, že?“
„Ty si myslíš, že to celé bylo jen na oko?“
„Asi byste ho objevili, kdyby tu někde byl, ne?“
„Podívej, támhle je ten kámen, o kterém jsem mluvil. Tak schválně.“

Kousek od pěšiny stál balvan, trochu připomínající pyramidu. Položil batoh na zem, rozložil vedle něj druhou svítilnu a vyrazil s lopatou prozkoumávat půdu. Anna chvíli nervózně postávala a rozhlížela se na všechny strany, nakonec se posadila.

„Hráli jsme si s dědou odnepaměti, takže když mě poprvé napadlo to, co tebe, hned jsem to zavrhl. Přece by mě nevodil za nos! Nezdá se mi, že by si to celé jen vymyslel, takový on nebyl,“ řekl a odhazoval první lopaty hlíny. Byla to dřina.
„Podle mě ten poklad existuje a chtěl mi ho někdy ukázat, jenže se toho už nedožil. Pokud je to pravda, dost možná je zrovna tady,“ pokračoval.
„Snad chtěl, ať ho najdu až po jeho smrti. Ukryl ho tady, ale nechtěl ho znovu najít. Jsou tam věci z doby, kdy celý svět vypadal jinak. Život, který by ho čekal, kdyby se nepropadl do tmy… Nikdy jsme nezažili nic jiného, přesto mívám pocit, že se mi stýská. Že tohle všechno je špatně. Přišel jsem na scénu, ale opona už spadla. Není kam jít, všude je jen tahle noc… kde ani hvězdy nejsou…“ Dýchalo se mu těžce, ale kopal dál.
„Říkalas, že se ti cesta sem… vůbec nezdá… Mně... se taky nezdá… Možná proto... jsem... sem... jel…“
Zastavil se a zavřel oči. Byl uprostřed noci, na konci světa, kde chtěl být. Ruce i nohy měl těžké, celá cesta se mu zdála jako sen. Opřel se o lopatu, ta se zaryla hlouběji do země a ozval se kovový zvuk. To ho trochu probudilo.
„Slyšíš... Anno...? Přece jen... to tady... je...“
„Anno?“
Žádná odpověď.

Otočil se a spatřil její bezvládné tělo ležet přes cestu.
Doklopýtal k batohu, vyndal kyslíkovou masku, nadýchl se a přiložil ji Anně.
Když přišla k vědomí, držel ji v náručí a mluvil cosi nesouvislého; však na očích mu viděla, co všechno chce říct.

Žádné komentáře:

Okomentovat