Slunečná zahrada

Pokračování Hrdiny.

Slunečná zahrada

Odléváš olova
od horka do chladu
Z radosti maluješ
sochy pro zahradu

Kolosy ze Rhodu
bílé lvy udatné
Tváře a pohledy
náhody nevratné

V slunečné zahradě
každý je zván
i když je do půli
ve tmě a sám

English translation follows.

Prométheus II

Pokračování Prométhea. Zpívá Jan Burian.

Prométheus II

Vesmír se rozpíná
a my se vzdalujem
vzdalujem od sebe

léta se vzdalujem
léta se vracíme
k člověku na skále

k člověku v okovech
k tomu co zůstalo
k tomu co zůstane

člověk je supem svým
krmeným z minula?

Podívej, najednou
v oku se mihnula
jiskra a plamen
a...

 English translation follows.

Viděl jsem svět

O podsvětí. Na podobný motiv: Kytice, Hvězda.

Viděl jsem svět

Viděl jsem svět, jak usedá.
Upadlé hnízdo, jak nevěda
zapadlé do času zkamení:

viděl jsem obzory mlčení,
ve které zajde, kdo má rád –
viděl jsem jiskru, splav a spád.

English translation follows.

Svíčka

Z básně o domě s tajuplnou kopulí zbyla tato hříčka. Podobné básně: Óda pračce, Pro tě, Odysseia.

Svíčka

Býval dům, a ten měl křídlo,
křídlo ptáka, pták své bidlo.
V pestrém peří tmou se krad.

Býval pán, ten pán měl sídlo,
vzácné svazky, skromné jídlo.
V studovně je hltal rád.

Svíčka papír nečte. Spálí.
Časy dávno křídlo vzaly,
pána, knihy, kopuli.

English translation follows.

Lapis lazuli (W. B. Yeats, překlad)

Slýchávám hysterické řeči žen,
že nemohou vystát palety a smyčce,
básníky, co znají smát se jen,
neb každý ví, či pozná v chvilce,
že pozdě je konat, až vyjde ven
roj aeroplánů, vzducholodí,
co na města své bomby shodí
jak na dvorské hře kuželek.

Každý má roli v tragédii,
tam Hamlet co kráčí, zde ten Lear,
tady Ofélie, tam Kordélie;
a nikdo z nich, když děj se končí
a chvěje nad ním opona,
nikdo kdo múze hledí v oči,
nezalkne slova zlomená.
Vědí, že Hamlet s Learem se smějí;
radost je rubem hrůzy vší.
Každý kdo snil, kdo nalezl, pozbyl;
oslepl; slunce v lebku pálí;
nejhorší obraz, co jsme znali.
Ať Hamlet dumá a Lear kleje,
na stotisíc se opon chvěje
ve stotisíci divadel,
není o unci, o píď větší žel.

Jak poutníci přišli, či na lodi připluli,
na mule, velbloudu, oslu či koni,
ty prastaré říše, jimž hrana zvoní.
Tak sťal je čas, i dílo jich:
co z mramoru sochal Kallimachos -
ladně, jak z bronzu tepal by -
kamenná sukna, jež zdál se zvedat
vánek moře - vše je prach;
lampu jeho, co tančila na slunci
podobná palmě, vzala první tma;
vše zřítí se, je vystavěno znovu,
a ten kdo staví radost v srdci má.

Dva Číňané a za nimi jde třetí:
lapisu lazuli jich tvary sochař dal,
nad hlavou v letu strnul pak
těm třema dlouhověký pták;
ten vzadu, co jistě sluhou je,
nese hudební instrument.
Kdekoli kámen vrásku zvedá,
kde odřený je, modř kde bledá,
tam bystřinu či závěj tuším,
vrcholky hor, jimž zima sluší,
ačkoli broskev či třešeň milá
u srubu jistě zdobí cestu,
kam míří oni Číňané; jak rád
bych je tam viděl stát!
Odtamtud všechna pohoří i nebe,
tragickou scénu cele přehlédnou.
Jeden poručí hudbu tklivou;
jemnými prsty se struna chvěje.
A jejich oči zpoza vrásek, jejich zrak,
ten prádávný, jiskrný zrak, se směje.

Kytice

Když svět ti ustrnul, není a nedýchá,
slova co trhal jsi uvážeš do ticha.

Na vahách světa jen radosti nezměrné
vyváží misku, jež prázdná vždy čeká
na všechno na světě, po čem je veta:

slunovrat minul již, hážeš svou kytici
do Času propasti, věrnou a prosící.



English translation follows.

Mramorová síň

Deset let stará, jedna z prvních.

Mramorová síň

Druh s druhem kol sloupu stojí poddaní.
Co vlajky, druh s druhem, srdce na dlani.

My svědky jsme jen věčných dnešních běd:
co zářil svět, plál kdy hvězdy její květ!

Fénixe plášť oblékala. V satén černý uléhala.
Jasem zde se prostírala. Moudrost svou nám nalévala.

Každý vzhůru hleděl, vždy ona nejvýše.
Každý k nebi tíhl, však ona nejspíše.

Nebesa pyšná dále jsou, čím ona stále výš.
Palác k tobě touží, slyš! Konec honu, konec již!

V hlubině obě lesknou se, neústupná čela.
Člověka menší z nich. Druhé pak – obloha celá.

Vždyť co ještě zbývá, slávou se smála:
mi zrcadlem cesta ve snu se zdála.

Prý zrcadlo vpouští kmety skloněné.
A pokud je, tak proč ne mne? – – –

Mramor odkryt je pro dnešní den.
Druh s druhem kol sloupu stojí poddaní.
Co vlajky, druh s druhem, srdce na dlani.

English version with some comments follows.

Jantar

V tom snu jdeš domů
kde cizí zvonek je
a nikoho v tom domě neznaje
bloudíš, nežli vejdeš sám
ve světlou předsíň, nepozván.

Jdeš dál v ten byt, v ten nízký svit,
od řady sklenic jež se vine:
co mžitka ve skle, každá splyne
ve vzpomínku, vůni, cit.

Čí byt to byl? Kdo v šeru stál?
Kde hrsti ze tvé duše vzal?

Tvé roky ve skle níž se krčí
a stará truhla v rohu mlčí.


English translation follows.

Ptáci

Byli ptáci
ptáci ve tmě

Hodil jim světlo
a zobáků vzlétlo!
Než světlo sežrali
peří si trhali
ve tmě si ustlali

Byli ptáci
ptáci ze tmy

Hvězdy jim nadrobil
křídla jim probudil
světlo se neztrácí
žádný se nevrací

Byli ptáci
ptáci ve tmě


English translation follows.

Císař

Černobílá love story. Podobný motiv v tradičnějším hávu: Světlo a stín.

Císař

Už dávno spadl z města strach
co svíral ho, když řádil vrah.
Kdo řek to jméno, tlumil hlas:
byl znám jak Císař onen ďas.

Ať byl jsem venku celé noci,
zas další skonal bez pomoci,
zase jen kabát v dálce vlál:
jak loučil se, či snad se smál?

Pak uličkou běh dějin šel,
když zbýval krok – a já ho měl;
v té chvíli bylo nám konečně
odejít tak, či společně –

Však dříve pohled náš se střet:
Císař byl v tváři celý bled;
v svých očích si svůj osud čtem,
dřív než se po něm slehne zem.

Jak blednou roky, bledne krev,
teď Císař znám jsem já, ten zjev,
co bloudí, kde šly dějiny,
a hledá svůj lék jediný.

3. VI. 2016

Tak jasné noci nejsou už
za nichž bys slyšel slova
Je dávno skolen dobrý pták
a bouře sílí... znova...

Večernice

Z dračákových básní se mi asi nejvíc líbí ta poslední. Původně začínala: „Já viděl ten sen do konce.“

Večernice

Já měl dnes sen, jak včera stejný,
že znal jsem tebe, s tebou putoval:
přes mlhu zlou dál jdeme směle,
v noci usnem v lůně skal.

Když měsíc na tvém těle hrál mi
písně krásné, toužebné,
já chtěl v trávě srdce dát ti –
je tvoje jen, a jiné ne.

Jsi první hvězda do mé noci,
jasná jak osud, ač málem zhasnulas;
v bělostném šatu jdeš ven z mé moci,
však zůstáváš dosud
ta tvrdá
ta sladká
již jsem miloval.

Až zhasneš toto století

Až zhasneš toto století
a děti svoje pošleš spát,
až zvedneš hračky odložené
co nechtěl jsi je z rukou brát;

až zhasneš toto století,
přec hvězdy budou hořet dál:
zas rozdáš hračky, kterés vzal;
jen sny co zbyly – odnes, spal.


English translation follows.

Óda pračce

Óda na pračku o třech zpěvech, které pomohla na svět otázka na Ask.fm.

I.
pračka to je šelma lstivá
zvolíš program – odpočívá
až odejdeš, vypere
je to trochu tsundere

II.
pračka ďábel zimomřivý
pije vodu dvířka křiví
kožich kaktus bere všecko
dobře hlídej svoje děcko

III.
v komoře si pračka zpívá
programu se připozdívá
sandál vejde v temnotu
hospodyňko, prádlo tu!

(26. 11. 2015)

The Grave of Love (T. L. Peacock, překlad)

Thomas Love Peacock (1785–1866) byl anglický básník a prozaik.

Hrob lásky

Ve stínu větví kopu sám
co hrobem skřítka zdá se vám;
sem pod kořen jdu uložit
tvé sliby marné, planý cit.

Hrst hlíny otvor zahalí,
zem přikryje mech ospalý
a vadnoucí růže květ
na hrobu lásky bude bdět.

Jak láska tvoje větrná
je večer růže ztracena:
však dlouhé roky strom tam stál,
neměnný co srdce žal.

Cesta nocí

Báseň z dračáku. Líbí se mi ten začátek.

Cesta nocí

Vyšel jsem do noci,
v plášti a sám,
ve tmu chtěl utéci;
byla jsi tam.

Zhojil jsem jizvy své,
jaký to klam!
Šálí mě srdce mé,
dosud jsi tam.

Dosud tě mám jak loď svou Polárku,
jako když křovím vedeš mě ve spánku,
do tváře šlehají bodliny, větve,
měsíc jen probleskne mýtinou letmě.

Ty neseš svou krásu,
já nesu svou lásku,
a každý své mrtvé,
a každý dýku svou.

He hears the Cry of the Sedge (W. B. Yeats, překlad)

Dnes jsem otevřel sbírku z úplného konce 19. století, knihu The Wind Among the Reeds (Vítr v rákosí) od irského nobelisty W. B. Yeatse (1865–1939). Báseň trochu připomíná bledého rytíře u jezera, kterého očarovala „nelidská krasavice“ ve starší Keatsově baladě La Belle Dame Sans Merci (překlad této balady, už nikoli vlastní, přidávám na konec článku).

Jak slyší píseň v rákosí

Kol břehu moje kroky vedou
u povadlého jezera,
kde rákos zpívá píseň bledou:
až v noci tma se udělá
a přetrhnou se nitky hvězdné;
až nerozeznáš ani ve dne
kde Východ, Západ říši měl;
až Slunce ztratí zlatý pel;
až tehdy – nikdy dříve ne –
tvé srdce s milou spočine.

Pro tě

Nerad přetáhnul bych strunu,
končím hru a beru čtyři verše.


Pro tě

Býti plaňkou ve tvém plotě
Harmonií ke tvé notě
Tkaničkou ve tvojí botě
Uvázaný jenom pro tě

Vstala zvěř a vzlétli ptáci

Báseň z dračáku.

Vstala zvěř a vzlétli ptáci 

Vstala zvěř a vzlétli ptáci,
rosa vítá nový den;
však daleko od domova
končí jedné elfky sen! 

V stínech města ukrývá se,
svou tvář v kápi zahalí;
její vlastní druzi z lesa
z domova ji vyhnali. 

Potkal jsem ji na svých cestách,
teď ji toužím poznat blíž:
udatná je, krásná velmi,
– kam zmizela, nepovíš?

A Grammarian's Funeral (R. Browning, překlad)

Úryvek z básně mého oblíbeného Roberta Browninga o renesančním učenci, který studoval řečtinu a „decided not to Live but Know“. Vyšlo v Browningově sbírce Men and Women (1855).

Učencův pohřeb

Krátce po obnově vzdělanosti v Evropě

[...]

Hle, vrchol hory, místo jemu vhodné:
zdrav mistra svého,
kdo křídla máš, kdo nebe znáš,
vlaštovko! červenko!
Zde nejvýš jsme; tam dole v údolí
ať žijí ti, co zde by nemohli:
on nejprv Znát chtěl – pak až Žít –;
jak měl by dostat nízký byt?
Zde má své místo: hvězdnou báň,
a metlu blesků, mračnou stráň!
Ať první bouře spustí veselí
a klid dá těm, kdo klidu neměli!
Teď jděte domů: jaký žal?
Má pokoj větší, než kdo znal;
už tělo, ducha odevzdal.