Jak slyší píseň v rákosí
Kol břehu moje kroky vedou
u povadlého jezera,
kde rákos zpívá píseň bledou:
až v noci tma se udělá
a přetrhnou se nitky hvězdné;
až nerozeznáš ani ve dne
kde Východ, Západ říši měl;
až Slunce ztratí zlatý pel;
až tehdy – nikdy dříve ne –
tvé srdce s milou spočine.
Původní znění:
He hears the Cry of the Sedge
I wander by the edge
Of this desolate lake
Where wind cries in the sedge
Until the axle break
That keeps the stars in their round
And hands hurl in the deep
The banners of East and West
And the girdle of light is unbound,
Your breast will not lie by the breast
Of your beloved in sleep.
Keatsova báseň o rytíři u jezera (v překladu Hany Žantovské):
La Belle Dame Sans Merci
Ach co ti chybí, rytíři,
že potácíš se, bledý tak?
Na jezeře shchne ostřice
a mlčí pták.
Ach co ti chybí, rytíři,
tak pohublý, tak zlomený?
Veverka plnou sýpku má,
klasy jsou svezeny.
Tvé čelo – bílou lilii
horečná rosa napadá,
blednoucí růže na tvářích
ti kvapem uvadá.
Potkal jsem paní na lukách,
z pohádek paní, krásy dar,
vlas měla dlouhý, lehký krok
a v očích žár.
Já pro ni vínek, náramky
vil z květů, vůní opojen.
Hleděla na mne s láskou snad,
slyšel jsem sladký sten.
Na oře jsem ji posadil,
sál zrakem pohádkový zjev,
jak na bok oře skloněna
zpívá svůj vílí zpěv.
Našla mi sladké kořínky
i rosu z many, lesní med,
neznámou řečí šeptala:
jsem tvoje teď.
A plakala a vzdychala
ve vílí sluji hluboké.
Tam jsem ji zlíbal čtyřikrát
na oči divoké.
Tam uspával mě její hlas
a tam jsem snil – ó strašný sen!
Poslední sen, jenž se mi zdál
na svahu studeném.
Viděl jsem krále, rytíře,
jak na mne pohledlými rty
křičí: La belle dame sans merci
tě nepustí!
Viděl jsem tváře bez krve,
kruh úst, však výkřik chyběl v něm,
když procitl jsem,
byl jsem zde,
na svahu studeném.
A proto tady zůstávám,
tak opuštěný, bledý tak,
ač na jezeře ostřice
uschla a mlčí pták.
Žádné komentáře:
Okomentovat