Snake (D. H. Lawrence, překlad)

Dnes na člověka ze všech stran vyskakuje Den země a dostal jsem chuť zas jednou něco přeložit, tak mi přišel na mysl Had, jeden z pánů života...

Had (D. H. Lawrence)

Mé napajedlo navštívil had,
byl horký letní den; přišli jsme se napít,
on, a já v pyžamu.

Do stínu a vůní velkého rohovníku
sešel jsem po schodech se džbánkem v ruce
a pak musel stát, stát a čekat, neboť u napajedla byl on.

Objevil se ze stínu pukliny ve zdi,
připlazil své mrštné, žlutohnědé tělo ke korytu
a hlavou spočinul na kamenném dně,
kam třpytivě dopadaly kapky z kohoutku,
a pil svými rovnými ústy,
pomalu pil do svého dlouhého těla,
mlčky.

Někdo přišel k mému napajedlu
a já, jako druhý v řadě, čekal.

Zvedl svou hlavu od koryta, jako to dělají krávy,
a zadíval se neurčitě mým směrem, zrovna jako ony,
vyplazil rozdvojený jazyk a na chvíli se zadumal,
pak se sklonil a napil se ještě,
měl barvu hlíny, barvu zlata ze žhnoucích útrob Země
za sicilského léta, když Etna doutnala.
Hlas výchovy mi pravil:
je nutno ho zabít,
neboť černí sicilští hadi jsou neškodní, zlatí mají jed.

Hlasy mi říkaly: kdybys byl chlap,
vezmeš klacek, udeříš teď a pak ho dokončíš.

Musím však říkat, jak jsem byl rád,
jak mě potěšila jeho tichá návštěva, že se přišel napít k mému napajedlu
a pak odejde, spokojeně a beze slova,
zpátky do žhnoucích útrob zemských?

Byla to zbabělost, nevzít mu život? Bylo to bláznovství, chtít s ním hovořit? Byla to poníženost, cítit se poctěn?
Byl jsem tak poctěn.

A přesto ty hlasy:
kdyby ses nebál, zabil bys ho!

A já se bál, vpravdě jsem se bál, však poctěn jsem byl víc,
že vyhledal u mě pohostinství
až za temnými branami katakomb Země.

Napil se dosyta
a zasněně zvedl hlavu, jako ten, který má dost,
a vzduchem se mihnul jeho jazyk, černý jak noc,
a zdálo se, že si olizuje rty,
rozhlédl se kolem sebe jako bůh, slepý,
pomalu otočil hlavu
a zvolna, velice zvolna, jako ve snu třikrát ponořen,
dal do pohybu své dlouhé, klikaté tělo
a začal šplhat po rozbité zdi.

A jak vstrčil hlavu do oné hrozné díry,
jak pomalu stoupal a svými pohyby nořil se hloub,
jakýsi děs, jakýsi nesouhlas s ústupem do takové nory,
dobrovolným vydáním se v temnotu, kam mizelo jeho tělo,
něco takového mě ovládlo, když se otočil.

Rozhlédl jsem se, odložil džbánek,
vzal jsem jakýsi klacek
a hodil jej s rachotem po napajedle.

Myslím si, že jsem ho nezasáhl,
ale zbytek jeho těla, který byl dosud venku, se nedůstojně zaškubl,
zakroutil a zmizel jako blesk
do oné temnoty, do pukliny ve zdi,
na kterou jsem za jasného poledne hleděl jako uhranutý.

A ihned jsem litoval.
Říkal si: jak podlé, jak hrubé, jak zlé to bylo ode mě!
Nenáviděl jsem sebe a své proklaté lidské vychování.

A vzpomněl jsem si na albatrosa
a toužil jsem, aby se mi vrátil, můj had.

Neboť jsem v něm znovu viděl krále,
krále ve vyhnanství, jenž zanechal v podsvětí svou korunu
a nyní bude opět korunován.

A tak jsem promarnil svou šanci u jednoho z pánů života.
A musím cosi odčinit:
malichernost.

Originál:

Snake (D. H. Lawrence)

A snake came to my water-trough
On a hot, hot day, and I in pyjamas for the heat,
To drink there.

In the deep, strange-scented shade of the great dark carob-tree
I came down the steps with my pitcher
And must wait, must stand and wait, for there he was at the trough before me.

He reached down from a fissure in the earth-wall in the gloom
And trailed his yellow-brown slackness soft-bellied down, over the edge of the stone trough
And rested his throat upon the stone bottom,
And where the water had dripped from the tap, in a small clearness,
He sipped with his straight mouth,
Softly drank through his straight gums, into his slack long body,
Silently.

Someone was before me at my water-trough,
And I, like a second comer, waiting.

He lifted his head from his drinking, as cattle do,
And looked at me vaguely, as drinking cattle do,
And flickered his two-forked tongue from his lips, and mused a moment,
And stooped and drank a little more,
Being earth-brown, earth-golden from the burning bowels of the earth
On the day of Sicilian July, with Etna smoking.
The voice of my education said to me
He must be killed,
For in Sicily the black, black snakes are innocent, the gold are venomous.

And voices in me said, If you were a man
You would take a stick and break him now, and finish him off.

But must I confess how I liked him,
How glad I was he had come like a guest in quiet, to drink at my water-trough
And depart peaceful, pacified, and thankless,
Into the burning bowels of this earth?

Was it cowardice, that I dared not kill him? Was it perversity, that I longed to talk to him? Was it humility, to feel so honoured?
I felt so honoured.

And yet those voices:
If you were not afraid, you would kill him!

And truly I was afraid, I was most afraid, But even so, honoured still more
That he should seek my hospitality
From out the dark door of the secret earth.

He drank enough
And lifted his head, dreamily, as one who has drunken,
And flickered his tongue like a forked night on the air, so black,
Seeming to lick his lips,
And looked around like a god, unseeing, into the air,
And slowly turned his head,
And slowly, very slowly, as if thrice adream,
Proceeded to draw his slow length curving round
And climb again the broken bank of my wall-face.

And as he put his head into that dreadful hole,
And as he slowly drew up, snake-easing his shoulders, and entered farther,
A sort of horror, a sort of protest against his withdrawing into that horrid black hole,
Deliberately going into the blackness, and slowly drawing himself after,
Overcame me now his back was turned.

I looked round, I put down my pitcher,
I picked up a clumsy log
And threw it at the water-trough with a clatter.

I think it did not hit him,
But suddenly that part of him that was left behind convulsed in undignified haste.
Writhed like lightning, and was gone
Into the black hole, the earth-lipped fissure in the wall-front,
At which, in the intense still noon, I stared with fascination.

And immediately I regretted it.
I thought how paltry, how vulgar, what a mean act!
I despised myself and the voices of my accursed human education.

And I thought of the albatross
And I wished he would come back, my snake.

For he seemed to me again like a king,
Like a king in exile, uncrowned in the underworld,
Now due to be crowned again.

And so, I missed my chance with one of the lords
Of life.
And I have something to expiate:
A pettiness.