Hvězda

Na Literární akademii prý chodí na hřbitovy trénovat funebrální lyriku. Nekecám.

Hvězda

Zapadla hvězda
do studánky
  hle, voda se třpytí

A Grammarian's Funeral (R. Browning, překlad)

Úryvek z básně mého oblíbeného Roberta Browninga o renesančním učenci, který studoval řečtinu a „decided not to Live but Know“. Vyšlo v Browningově sbírce Men and Women (1855).

Učencův pohřeb

Krátce po obnově vzdělanosti v Evropě

[...]

Hle, vrchol hory, místo jemu vhodné:
zdrav mistra svého,
kdo křídla máš, kdo nebe znáš,
vlaštovko! červenko!
Zde nejvýš jsme; tam dole v údolí
ať žijí ti, co zde by nemohli:
on nejprv Znát chtěl – pak až Žít –;
jak měl by dostat nízký byt?
Zde má své místo: hvězdnou báň,
a metlu blesků, mračnou stráň!
Ať první bouře spustí veselí
a klid dá těm, kdo klidu neměli!
Teď jděte domů: jaký žal?
Má pokoj větší, než kdo znal;
už tělo, ducha odevzdal.

Kostlivec

Loni v létě jsem jel tramvají a v ní seděl chlap v černém. Tetování, zapalovač, opraná kšiltovka. Jak držel v jedné ruce starý telefon a v druhé cigaretu se zapalovačem, zdál se mi i na duši opraný... Představoval jsem si, že je to hrdina nějaké metalové balady. Spojilo se mi to se zákoutími na pravém břehu Vltavy, odkud jsem se vracel, a věděl jsem, že o něm musím napsat.

Píšu až dnes, protože jsem zaslechl vhodnou baladu.

Kostlivec

Černé brýle, čepice
kostlivec na ruce
Telefon a cigareta

Do soumraku bude čekat
na vyhřátém úbočí města –
však nikdo
nikdo nepřijde

Hrdina

Starší báseň z roku 2011, kdy jsem poprvé viděl Revolucionářku Utenu. Odsud ty růže, skleníky a podobně.

Hrdina

Na cestě svou zahradou
a kolem sadů cizích

Kde rozmar kráčí kolem plotu
a kašny a lesíka a růží
Vidí krásu
Dýchá krásu

Kde zádumčivost hledí do jezírka
na svůj obraz rozechvělý
zvony desetiletí

Kde úzkostlivost hlídá klíče
od skleníku,
aby duše rostlin
nikdy neodešly

Ó ty, jenž Časem obklíčen
jednu růži ustřihneš
sladkou dost

English translation follows.

Světlo a stín

Napsal jsem baladu. Prý je taková erbenovská, ale nebojte.

Světlo a stín

Je poledne a kroky jdou,
jdou dále širou krajinou,
vstříc hvozdu v dáli, který zve,
by rozvinul jí stezky své.

Jen slunce usne, hned se ztratí,
jsou stromů starci nad ni spjatí
a vůkol cesty samý keř,
kde zaslechneš se plížit zvěř...

V tom za ruku ji kdosi bere –
otázka se z hrdla dere,
už běžíc ptá se: „Kdo tam? Kdo?“
Však necítí z té ruky zlo.

„Jsem k slunci měsíc, stín a noc;
líp vědět míň, než znáti moc.“

Hned znovu ptá se: „Jméno máš?“
„Nač o slova teď tolik dbáš?“

„Snad řekneš aspoň, jaký cíl?“
„Je dům, kde můžeš nabrat sil.“

Než dojdou k srubu vprostřed lesa,
údy ztěžknou, hlava klesá.
Pak vrznou dveře, ruka tápe,
neznámý se lampy chápe –
tu ruku chytne, zvedne v tvář
a jeho víčka slepí zář...

Dál únavě už neporučí;
zachytí ji do náručí,
uloží, než vstane den.

Až paprsky jí vezmou sen,
projde sama prázdným domem,
v ruce lístek s jedním „sbohem“.

Hádanka

Daktylská říkanka, může být o víně.

Hádanka 

Slunce ji osladí
Deště ji naředí
Opilec rozlije

When I Have Fears That I May Cease to Be (J. Keats, překlad)

John Keats (1795–1821) byl anglický básník, a ne ledajaký. Sonet When I Have Fears... napsal v roce 1818, kdy se staral o svého bratra trpícího tuberkulózou – nemocí, která o tři roky později stála život i jeho samotného. Mezitím se stačil zasnoubit a napsat své ódy, pak se odjel léčit do Itálie a tam je také pohřben. Přál si, aby na jeho hrobu stálo pouze: „Zde leží ten, jehož jméno bylo napsáno na vodu“, ale nakonec mu tam napsali něco ve smyslu: „Zde leží anglický básník, fakt borec, který si přál mít na svém náhrobku napsáno: ...“, čímž mu to trochu zkazili (opravdu).

Když jsem se letos začetl do Keatsova díla, projasnilo mi to neveselé chvíle i mě to inspirovalo v mé vlastní tvorbě, takže jsem si říkal, že se mu musím nějak odvděčit a předat to dál. Od léta mám rozdělaný překlad tohoto sonetu a... nastal čas ho vydat! Překládat Keatse je poněkud mimo moji comfort zone, ale snad jsem mu úplnou ostudu neudělal.

Když bojím se, že život pohasne

Když bojím se, že život pohasne,
než stihnu sklidit vše co v sadu mám,
že písně mé teď skončí předčasně
a hlavy taje usnou provždy tam;

když hledím ve tvář hvězdné noci,
kde krásné city psány jsou,
a vím, že dál jdu bez pomoci
a klesnu dřív, než projdu tmou;

když hasneš, muško svatojánská,
a světlo je tvé poslední,
když není pro mě tichá láska;
pak stojím, až břeh potemní,

před širým světem, vážný, sám,
než z Lásky, Slávy zbude klam.

Bob Lennon (20th Century Boys, překlad)

Překlad protestsongu Bob Lennon z mangy 20th Century Boys jsem před časem dával na Ask.fm, ale pro pořádek ho dám i sem na blog, když už tady mám různé jiné překlady. Zároveň jsem lehce zrevidoval svůj český text.

Bob Lennon

Slunko zapadá a odněkud stoupá vůně kari
Jak dlouho ještě, než dojdeme domů? 

Budou mé milované krokety chutnat stejně,
až si je koupím? Čekají na mě? 

Na Zemi padá noc
a já pospíchám domů 

Prý napřesrok se budou čerti smát
a já říkám, jen ať se smějí 

Vždy budu mluvit o tom, co přijde za pět, deset let,
i za půl století, jestli budeme pořád spolu 

Na Zemi padá noc
a já pospíchám domů 

I když se spustí déšť a hromy zaduní,
i když začnou kopí z nebe padat – všichni jdeme domů
a nikdo nás nezastaví, nikdo nemá to právo 

Na Zemi padá noc
a já pospíchám domů 

Noc padá na celý svět
a celý svět pospíchá domů 

Kéž tyhle dny
nikdy neskončí...

Pyrrhónův kocour

Jiří Orten v básni O čem ví tesknota píše o kocourkovi, který je utopen. Když jsem to četl prvně, nějak se mi to smíchalo v hlavě a vznikl Pyrrhónův kocour, kterého po letech publikuji.

Pyrrhónův kocour

V přestávce mezi životem a tamtím
co jde tak pomalu jako se chodí spát
(J. Orten)

Topili kocourka.
Minuty, dny a léta; celý jeho život.
Je veden proces s neznámým pachatelem, kocourkem i Vesmírem. 

Dosud se nepodařilo:
odhalit totožnost pachatele,
popsat skutkovou podstatu,
zjistit motiv obžalovaného,
ani zabezpečit místo činu.

My Son the Man (S. Olds, překlad)

Sharon Oldsová (*1942) je americká básnířka.

Můj syn – muž 

Najednou vidím, jak narovná ramena,
tak jako Houdini protahoval celé tělo
než se dal spoutat do řetězů. Zdá se to
jako včera, když jsem mu oblékala pyžamo,
dávala nožky do žlutých nohavic,
zapínala zip a chytala toho človíčka
do náruče. Neumím si představit
že vyroste, ale musím se na to připravit,
překonat svůj strach z mužů,
když teď i můj syn bude
jedním z nich. Tohle jsem si nepředstavovala,
když se mnou protáhnul
jako bedna skrz ledy na řece Hudson,
vypáčil zámek, vysmýkl se z řetězů
a objevil se mi v náručí. Dívá se na mě
chytrýma očima, jako když Houdini zkoumal bednu,
usmál se a nechal se spoutat.