Lov

Podobné momentky: Mísa, Potopa.

 

Lov

Ostrý hrot vzpomínky přiletí z buše,
v bok se mi zaryje – a jak se ohlédnu:
kdosi tam stojí, stojí a dívá se
na dno mé duše.

3. VI. 2016

Tak jasné noci nejsou už
za nichž bys slyšel slova
Je dávno skolen dobrý pták
a bouře sílí... znova...

19. IV. 2016

Jestli budu někdy psát urban fantasy, už mám jednu z postav.

19. IV. 2016

až otevře dveře metra
a vykročí
v červených lodičkách v rozhaleném kabátě
s energetickým drinkem s vlasy do culíku

vojáci sotva budou stačit

Snake (D. H. Lawrence, překlad)

Dnes na člověka ze všech stran vyskakuje Den země a dostal jsem chuť zas jednou něco přeložit, tak mi přišel na mysl Had, jeden z pánů života...

Had (D. H. Lawrence)

Mé napajedlo navštívil had,
byl horký letní den; přišli jsme se napít,
on, a já v pyžamu.

Do stínu a vůní velkého rohovníku
sešel jsem po schodech se džbánkem v ruce
a pak musel stát, stát a čekat, neboť u napajedla byl on.

Objevil se ze stínu pukliny ve zdi,
připlazil své mrštné, žlutohnědé tělo ke korytu
a hlavou spočinul na kamenném dně,
kam třpytivě dopadaly kapky z kohoutku,
a pil svými rovnými ústy,
pomalu pil do svého dlouhého těla,
mlčky.

Někdo přišel k mému napajedlu
a já, jako druhý v řadě, čekal.

Zvedl svou hlavu od koryta, jako to dělají krávy,
a zadíval se neurčitě mým směrem, zrovna jako ony,
vyplazil rozdvojený jazyk a na chvíli se zadumal,
pak se sklonil a napil se ještě,
měl barvu hlíny, barvu zlata ze žhnoucích útrob Země
za sicilského léta, když Etna doutnala.
Hlas výchovy mi pravil:
je nutno ho zabít,
neboť černí sicilští hadi jsou neškodní, zlatí mají jed.

Hlasy mi říkaly: kdybys byl chlap,
vezmeš klacek, udeříš teď a pak ho dokončíš.

Musím však říkat, jak jsem byl rád,
jak mě potěšila jeho tichá návštěva, že se přišel napít k mému napajedlu
a pak odejde, spokojeně a beze slova,
zpátky do žhnoucích útrob zemských?

Byla to zbabělost, nevzít mu život? Bylo to bláznovství, chtít s ním hovořit? Byla to poníženost, cítit se poctěn?
Byl jsem tak poctěn.

A přesto ty hlasy:
kdyby ses nebál, zabil bys ho!

A já se bál, vpravdě jsem se bál, však poctěn jsem byl víc,
že vyhledal u mě pohostinství
až za temnými branami katakomb Země.

Napil se dosyta
a zasněně zvedl hlavu, jako ten, který má dost,
a vzduchem se mihnul jeho jazyk, černý jak noc,
a zdálo se, že si olizuje rty,
rozhlédl se kolem sebe jako bůh, slepý,
pomalu otočil hlavu
a zvolna, velice zvolna, jako ve snu třikrát ponořen,
dal do pohybu své dlouhé, klikaté tělo
a začal šplhat po rozbité zdi.

A jak vstrčil hlavu do oné hrozné díry,
jak pomalu stoupal a svými pohyby nořil se hloub,
jakýsi děs, jakýsi nesouhlas s ústupem do takové nory,
dobrovolným vydáním se v temnotu, kam mizelo jeho tělo,
něco takového mě ovládlo, když se otočil.

Rozhlédl jsem se, odložil džbánek,
vzal jsem jakýsi klacek
a hodil jej s rachotem po napajedle.

Myslím si, že jsem ho nezasáhl,
ale zbytek jeho těla, který byl dosud venku, se nedůstojně zaškubl,
zakroutil a zmizel jako blesk
do oné temnoty, do pukliny ve zdi,
na kterou jsem za jasného poledne hleděl jako uhranutý.

A ihned jsem litoval.
Říkal si: jak podlé, jak hrubé, jak zlé to bylo ode mě!
Nenáviděl jsem sebe a své proklaté lidské vychování.

A vzpomněl jsem si na albatrosa
a toužil jsem, aby se mi vrátil, můj had.

Neboť jsem v něm znovu viděl krále,
krále ve vyhnanství, jenž zanechal v podsvětí svou korunu
a nyní bude opět korunován.

A tak jsem promarnil svou šanci u jednoho z pánů života.
A musím cosi odčinit:
malichernost.

Večernice

Z dračákových básní se mi asi nejvíc líbí ta poslední. Původně začínala: „Já viděl ten sen do konce.“

Večernice

Já měl dnes sen, jak včera stejný,
že znal jsem tebe, s tebou putoval:
přes mlhu zlou dál jdeme směle,
v noci usnem v lůně skal.

Když měsíc na tvém těle hrál mi
písně krásné, toužebné,
já chtěl v trávě srdce dát ti –
je tvoje jen, a jiné ne.

Jsi první hvězda do mé noci,
jasná jak osud, ač málem zhasnulas;
v bělostném šatu jdeš ven z mé moci,
však zůstáváš dosud
ta tvrdá
ta sladká
již jsem miloval.

Až zhasneš toto století

Až zhasneš toto století
a děti svoje pošleš spát,
až zvedneš hračky odložené
co nechtěl jsi je z rukou brát;

až zhasneš toto století,
přec hvězdy budou hořet dál:
zas rozdáš hračky, kterés vzal;
jen sny co zbyly – odnes, spal.


English translation follows.

Óda pračce

Óda na pračku o třech zpěvech, které pomohla na svět otázka na Ask.fm.

I.
pračka to je šelma lstivá
zvolíš program – odpočívá
až odejdeš, vypere
je to trochu tsundere

II.
pračka ďábel zimomřivý
pije vodu dvířka křiví
kožich kaktus bere všecko
dobře hlídej svoje děcko

III.
v komoře si pračka zpívá
programu se připozdívá
sandál vejde v temnotu
hospodyňko, prádlo tu!

(26. 11. 2015)

Blumenkranz – překlad

Hudební téma ze seriálu Kill la Kill.

Blumenkranz

Kéž se stanu silnější
vždyť krutý je náš svět
Zvadlé květy se patří odstranit

Ptáš se, jestli půjdu s tebou
Šeptáš mi to do ucha
Ptáš se, zda ti podám ruku
Nemám proč tě odmítnout
Ptáš se, jestli půjdu s tebou
Šeptáš mi to do ucha
Ptáš se, zda ti podám ruku
Šeptáš mi to 

Ano, mám víc síly než bych tušila
Leť výš, běž jako vítr
Jen nezapomeň na pravdu
Ano, mám víc síly než bych tušila
Utrhávám zvadlé květy
Kde se vzal v tvých očích žal? 

Náš svět je krutý
Je to smutné, je to tak
Náš svět je jediný
Je to možné, je to tak 

Zahrada s květy je pravá, nebo je to klam? 

Co ode mě chceš?
Ať chci nebo ne, musím zničit nepřítele
Pořád mě poutá tento svět
Co ode mě chceš?
Ať chci nebo ne, musím zničit nepřítele
Pořád mě poutá tento svět 

Ať máš kolik síly chceš
Leť výš, běž jako vítr
Jsi tak silná
Vineš věnec z květů
Kde se vzal v tvých očích žal?

Report: Akicon 2015

Tradiční podzimní setkání fanoušků anime a spol. proběhlo v KC Zahrada od 30. 10. do 1. 11. 2015. Na rozdíl od minulého roku se lístky nevypařily hned po zahájení registrace, a tak jsem si také jeden koupil (za 400 Kč, dvojnásobek ceny letošního Natsuconu). Jaký byl Akicon „ve znamení čar a kouzel“?

Schoolroom On A Wet Afternoon (V. Scannell, překlad)

Vernon Scannell (1922–2007) byl anglický básník, boxer a učitel.

Školní třída za deštivého odpoledne

Nesouvislé odstavce z rána
jsou zapomenuty; useknuté hlavy králů
leží v mlze podél Temže; růže Yorku a Lancasteru
jsou založené v knihách historie;
černoši spí v Africe.
Složitosti jednoduchého úročení se ukryly
v kalamářích a zlámané křídě:
přichází odpoledne a anglická gramatika.

Padá déšť, jako by nebe truchlilo
a bubnovalo svůj němý žal
do všech tabulek skla. Žáci si čtou
svou knihu či předstírají soustředění,
hlavy skloněné jako by prosili
anebo se odevzdávali osudu, který na ně čeká
v neprobádaných lesích budoucnosti.
Snad pro konec jejich nevinnosti pláče nebe?

V každé malé hrudi rozvádí lidské srdce
krev, jež je živí: touhy, bolest
a vzrušení se čeří na vlnách
rozbíjených o temné břehy duše.
Každý žák je poslušný; klidně a zamyšleně sedí
u své lavice. Však nadzvedni desku a uvidíš
krom poházených papírů a tužek – jiné tvary:
hrubý provaz, nahou čepel, zbraň nabitou k výstřelu.