One Way of Love (R. Browning, překlad)

Dnes jsem se cítil nebývale inspirován, a tak mohu publikovat překlad dalšího viktoriánského básníka, Roberta Browninga (1812–1889), tentokrát už nikoliv ve volném verši! Jinými slovy, má to rým a rytmus, v mezích mých možností. A taky tam snad zůstalo trochu toho Browningova životního optimismu.

(Originální anglický text je na konci článku, po rozkliknutí.)

Cesta lásky

Jak měsíc růže sbíral jsem,
dnes beru je za rudý lem
a květy stelu cestu její.
Že kroky náhle jinam spějí?
Ať leží dál. Že čas je vzal?
Pro oči její jsem je bral.

Jak dlouho nutím prsty hrát,
na krku loutny tříbím hmat?
Dnes půjdu hrát, jak nejlíp znám.
Že pod okny zas stojím sám?
Sraz strunám vaz, proud hudby zhas;
můj možná chtěla slyšet hlas!

Po celý život učím se lásce.
Na tento večer všechno je v sázce,
dnes nebe či peklo vyjde mi vstříc:
že nedá mi nebe? – Netruchli nic!
Ať vítěz či v prachu, tak či tak dím:
kdo získají nebe, dobře buď jim!

15. VII. 2014

I v parku, který jste prošli natisíckrát, lze stále objevovat něco nového.

15. VII. 2014

Ať leží mapa chodníků.
Dnes večer kráčím cestou svou.
Přímou oklikou.
Mezi stromy, mezi stíny.

Neohýbá se tam, kde by měla.
Nenašel bys ji. Ani já nevím, kudy jde.
Však ještě nekončí.

Tears, Idle Tears (A. Tennyson, překlad)

Po povídce s názvem Oči je čas na další pochybné literární dílo. Tentokrát se jedná o překlad Tennysonovy básně Tears, Idle Tears. Anglický originál (z roku 1847) si můžete přečíst například na Wikipedii, což mohu jedině doporučit – nejen z principu, ale také proto, že uslyšíte původní zvuk básně. V rámci překladu jsem se uchýlil k volné formě.

(Omlouvám se baronu Tennysonovi, který se teď asi obrací v hrobě.)

Slzy, náhlé slzy

Slzy, náhlé slzy, já nevím, co znamenají,
slzy z brázdy mezi nebem a zemí
pramení v srdci a ženou se do očí
při pohledu na klidná podzimní pole,
při vzpomínce na dny minulé.

Mladé jak slunce, když opře se do plachet
a přivane přátele dávno ztracené,
chmurné jak červánky,
jež milé vyprovodí zpět;
tak chmurné, tak mladé – dny minulé.

Ach, smutné a divné jak píseň ospalá,
již v létě spustí ptáci na své flétny
uším umírajícího, když rám okna
zlátne v ráno poslední;
tak smutné, tak divné – dny minulé.

Milé jak polibky, jež nesmyla ni smrt,
a sladké jak ty, jež hořké rozmary
vysnily na rtech cizích; hluboké jak láska,
hluboké jak první láska, a žalem šílené;
ó smrt v životě, dny minulé.

Oči

V této povídce vystupuje „bájné“ zvíře, konkrétně huňáč modrý z DrD. Příběh zní takto:

Oči

Neohlédl jsem se a rovnou jsem uskočil za blízký strom. Vrčení za zády nebývá dobré znamení. Vzápětí na místo, kde jsem stál, dopadly dvě tlapy a drápy se zaryly do hlíny. Za nimi přistály další dvě a opět se ozvalo zasyčení. Zpoza kmenu vykoukly dvě modré oči.

Můj lovec nevěděl, co si počít. Obcházeli jsme strom kolem dokola. Cenil na mě své zuby, já jsem tasil meč, ze slušnosti. Chvíli jsme takto tančili, než jsem se dal na ústup.

Šelma vytušila svou příležitost a vyrazila vpřed. Jeden ladný skok, jako když se přelévá voda, a povalil mě. Zaťal mi drápy do ramen, jen chvíli; pak povolil a uvolnil celé to dlouhé tělo. Jako by šel spát, uprostřed lovu, ležící na mně.

Vysvobodil jsem se z jeho objetí a vytáhl z jeho hrudi meč. Meč jsem položil vedle do trávy. Můj lovec měl dlouhou modrou srst a jeho oči, dvě velké skleněnky, hleděly do dálky.

Díval jsem se s ním, než padl soumrak a bylo na čase vrátit se zpět. Zavřel jsem mu oči, vzal jsem si meč a nechal ho spát.

Jako předloha huňáčových očí mi posloužil levhart sněžný, kterého jsem viděl v dokumentu National Geographic (Snow Leopard of Afghanistan, 2012). On je tam vidět jen na konci, když se ho výpravě podaří odchytit. Je dlouhý, huňatý a vlivem sedativ se dívá do blba.