So I've Read: Naoko, Ubik, Boss Fight Books

Naoko (Keigo Higashino)
⛅ passable

What: A Japanese salaryman almost loses his wife and daughter in a bus accident. The daughter eventually wakes up from coma, but now apparently has the soul of her mother.

A nicely written thriller, entertaining and you’re never sure where it goes next. Will it descend into full-on horror? Explore its supernatural underpinnings? What is all the build-up for? Unfortunately, is just keeps going and then it ends; as if the author forgot what he was going for in the first place. It’s not bad, but I can’t really recommend it.

Ubik (P.K.Dick)
🌟 great

What: Something goes wrong with the Universe after a team of top anti-psychics gets ambushed.

A fascinating vision of 1990s where dying people are put into hiberating half-life state, teams of psychics and anti-psychics balance the scales of corporate espionage and appliances in your home are coin-operated. Even a straightforward story in this setting would be interesting; Dick obviously goes for a mind-bender, which strays away from what I expected but actually ties it all up in the end (in terms of its themes; not necessarily its plot).

Ubik would make for a great movie, it's very visual. It's also poignant, dreadful, and pretty bonkers. But it’s a book that really makes you think.

Star Wars: Knights of the Old Republic (Alex Kane, Boss Fight Books series)
⭐ good

What: Interviews and background info on how this RPG classic from BioWare came about.

A short and interesting read if you’re fans of the game (like me).

Jagged Alliance 2 (Darius Kazemi, Boss Fight Books series)
🌟 great

What: Interviews and background info on how this action/strategy/RPG classic from SirTech came about.

This one goes much deeper than the KotOR book and is a great read indeed. It explores what makes JA2 the one-of-a-kind experience it is, why so many similar games have a rather different feel to them, including the effort of its very community, the gigantic JA2 v1.13 mod. The author argues that “they don’t make games like this anymore because they never did”; that JA2 is a result of great creative and technical freedom, an 80s action movie simulator made by people who’d never fired a gun, that somehow got popular among actual gun and military enthusiasts.

Čtenářský deník: Věž a Ulice Temných krámků

Při slovech „čtenářský deník“ se mi vybavuje chvíle, kdy je nějaká absurdně pozdní hodina, například jedenáct večer, a já musím mít do rána napsáno o několika knihách. Uh! Později na gymnáziu nám češtinářka říkala, že ten „čtenářský deník“ není samoúčelná úlitba škole, ale že má svůj smysl. Když už mě žádný „deník“ nestraší, možná nastala ta správná chvíle s ním začít... Anebo to alespoň zkusit. Když už píšu o anime, je škoda knihy nechat stranou.


Ulice Temných krámků (Rue des Boutiques Obscures)
1978, Patrick Modiano

Do které doby to spadalo? [...] Bylo mi tu nyní snad něco povědomé – vchod, velká čtverhranná rohožka, šedé zdi, bublina na stropě, obepnutá měděným páskem? Skrze skleněné tabulky ve dveřích jsem viděl spodek schodiště a měl jsem chuť vykročit po něm zvolna vzhůru, abych si zopakoval své někdejší pohyby a znovu si prošel, kudy jsem tenkrát chodil.

Guy Roland je asistent soukromého detektiva, který odchází na odpočinek. Hrdina se rozhodne vydat se po stopách své vlastní minulosti, kterou mu vzala ztráta paměti. Nachází a zase ztrácí sám sebe na fotografiích, ve vyprávění cizích lidí, na místech dětství, které snad bylo to jeho, až nakonec získá poměrně přesný obraz své minulosti.

Kapitoly tvoří jednak vyprávění „ze součastnosti“, ale i různé výpisy informací, vzpomínky hlavního hrdiny a dokonce vzpomínky cizích lidí, ve třetí osobě. Je to hezky uděláno.

Postavy, které Guy při svém pátrání potkává, jsou vesměs existence, které mají „dobré časy“ za sebou. Ale kdy ty „dobré časy“, po kterých hrdina pátrá, vlastně byly? Kolik mu vlastně je let? Kniha je zkreslená svým vypravěčem. Jisté je, že důležité události se odehrávají v době nacistické okupace Francie; což je doba, kterou autor sám nezažil, a ačkoliv ho fascinuje svou všudypřítomnou úzkostí, nepodařilo se mu ji (podle mého soudu) dostatečně oživit. Nejpůsobivější a nejúzkostnější pasáž knihy se koneckonců odehrává „v současnosti“ („jezdec má volný večer“).

Dalším neduhem Temných krámků je, že končí jaksi „do ztracena“. To mi jako čtenáři vadí.

Patrick Modiano dostal loni Nobelovu cenu za literaturu, tak jsem na něj ostatně přišel. Ulice Temných krámků není špatná kniha, ale ve výsledku mě nenadchla. (Nezdá se mi to jako materiál na Nobelovku; a zlí jazykové tvrdí, že Modiano píše pořád dokola tu samou knihu. Nevím.)

Naštěstí jsem si spolu s Temnými krámky koupil ještě jednu další knihu.


Věž (The Spire)
1964, William Golding

„Na tenhle den jsem čekal půl života!“
Proti němu na druhé straně improvizovaného prkenného stolu s modelem katerdály stál kancléř. Na jeho obličej, odjakživa bledý, padal tmavý stín.
„Já nevím, pane děkane. Já nevím.“

Autor známějšího příběhu Pán much (Lord of the Flies) vypráví o stavbě katedrály, respektive o přístavbě obrovské věže, kterou děkan Jocelin chápe jako své poslání od Boha, „zhmotněnou modlitbu“. Bláznivá stavba však hrozí zničit své stavitele, katedrálu i jeho samotného.

Ač je Věž napsána ve třetí osobě, i zde je zkreslení vypravěčem, a to mnohem výraznější než v Temných krámcích. Jocelin ostatní postavy „zahrnuje svou láskou“, navštěvuje ho anděl a později i ďáblové. Je to výpověď člověka, který mnohé neví anebo si to nechce přiznat. Ač se věži přezdívá „Jocelinovo šílenství“ a stavitel ho v jednu chvíli nazve „ďáblem“, Jocelin zůstává lidskou postavou – víc než jen naivní, zaslepenou, sobeckou či zoufalou figurou.

Goldingův příběh se odehrává ve středověku, ale je to především nadčasové zamyšlení nad lidskou povahou, varování před zlem. Kdesi jsem o Temných krámcích četl, že v sobě mají něco z Čapka – Věž se mi zdá čapkovitější. Kromě Čapkových varovných románů má Jocelinovo objevování sebe sama i něco z Obyčejného člověka (což je kniha, které si velmi cením).

William Golding dostal Nobelovu cenu v roce 1983. Těším se, až si přečtu ostatní jeho knihy. Věž rozhodně doporučuji.