Dnes na člověka ze všech stran vyskakuje Den země a dostal jsem chuť zas jednou něco přeložit, tak mi přišel na mysl Had, jeden z pánů života...
Had (D. H. Lawrence)
Mé napajedlo navštívil had,
byl horký letní den; přišli jsme se napít,
on, a já v pyžamu.
Do stínu a vůní velkého rohovníku
sešel jsem po schodech se džbánkem v ruce
a pak musel stát, stát a čekat, neboť u napajedla byl on.
Objevil se ze stínu pukliny ve zdi,
připlazil své mrštné, žlutohnědé tělo ke korytu
a hlavou spočinul na kamenném dně,
kam třpytivě dopadaly kapky z kohoutku,
a pil svými rovnými ústy,
pomalu pil do svého dlouhého těla,
mlčky.
Někdo přišel k mému napajedlu
a já, jako druhý v řadě, čekal.
Zvedl svou hlavu od koryta, jako to dělají krávy,
a zadíval se neurčitě mým směrem, zrovna jako ony,
vyplazil rozdvojený jazyk a na chvíli se zadumal,
pak se sklonil a napil se ještě,
měl barvu hlíny, barvu zlata ze žhnoucích útrob Země
za sicilského léta, když Etna doutnala.
Hlas výchovy mi pravil:
je nutno ho zabít,
neboť černí sicilští hadi jsou neškodní, zlatí mají jed.
Hlasy mi říkaly: kdybys byl chlap,
vezmeš klacek, udeříš teď a pak ho dokončíš.
Musím však říkat, jak jsem byl rád,
jak mě potěšila jeho tichá návštěva, že se přišel napít k mému napajedlu
a pak odejde, spokojeně a beze slova,
zpátky do žhnoucích útrob zemských?
Byla to zbabělost, nevzít mu život? Bylo to bláznovství, chtít s ním hovořit? Byla to poníženost, cítit se poctěn?
Byl jsem tak poctěn.
A přesto ty hlasy:
kdyby ses nebál, zabil bys ho!
A já se bál, vpravdě jsem se bál, však poctěn jsem byl víc,
že vyhledal u mě pohostinství
až za temnými branami katakomb Země.
Napil se dosyta
a zasněně zvedl hlavu, jako ten, který má dost,
a vzduchem se mihnul jeho jazyk, černý jak noc,
a zdálo se, že si olizuje rty,
rozhlédl se kolem sebe jako bůh, slepý,
pomalu otočil hlavu
a zvolna, velice zvolna, jako ve snu třikrát ponořen,
dal do pohybu své dlouhé, klikaté tělo
a začal šplhat po rozbité zdi.
A jak vstrčil hlavu do oné hrozné díry,
jak pomalu stoupal a svými pohyby nořil se hloub,
jakýsi děs, jakýsi nesouhlas s ústupem do takové nory,
dobrovolným vydáním se v temnotu, kam mizelo jeho tělo,
něco takového mě ovládlo, když se otočil.
Rozhlédl jsem se, odložil džbánek,
vzal jsem jakýsi klacek
a hodil jej s rachotem po napajedle.
Myslím si, že jsem ho nezasáhl,
ale zbytek jeho těla, který byl dosud venku, se nedůstojně zaškubl,
zakroutil a zmizel jako blesk
do oné temnoty, do pukliny ve zdi,
na kterou jsem za jasného poledne hleděl jako uhranutý.
A ihned jsem litoval.
Říkal si: jak podlé, jak hrubé, jak zlé to bylo ode mě!
Nenáviděl jsem sebe a své proklaté lidské vychování.
A vzpomněl jsem si na albatrosa
a toužil jsem, aby se mi vrátil, můj had.
Neboť jsem v něm znovu viděl krále,
krále ve vyhnanství, jenž zanechal v podsvětí svou korunu
a nyní bude opět korunován.
A tak jsem promarnil svou šanci u jednoho z pánů života.
A musím cosi odčinit:
malichernost.
