Až zhasneš toto století

Až zhasneš toto století
a děti svoje pošleš spát,
až zvedneš hračky odložené
co nechtěl jsi je z rukou brát;

až zhasneš toto století,
přec hvězdy budou hořet dál:
zas rozdáš hračky, kterés vzal;
jen sny co zbyly – odnes, spal.


English translation follows.

Óda pračce

Óda na pračku o třech zpěvech, které pomohla na svět otázka na Ask.fm.

I.
pračka to je šelma lstivá
zvolíš program – odpočívá
až odejdeš, vypere
je to trochu tsundere

II.
pračka ďábel zimomřivý
pije vodu dvířka křiví
kožich kaktus bere všecko
dobře hlídej svoje děcko

III.
v komoře si pračka zpívá
programu se připozdívá
sandál vejde v temnotu
hospodyňko, prádlo tu!

(26. 11. 2015)

Blumenkranz – překlad

Hudební téma ze seriálu Kill la Kill.

Blumenkranz

Kéž se stanu silnější
vždyť krutý je náš svět
Zvadlé květy se patří odstranit

Ptáš se, jestli půjdu s tebou
Šeptáš mi to do ucha
Ptáš se, zda ti podám ruku
Nemám proč tě odmítnout
Ptáš se, jestli půjdu s tebou
Šeptáš mi to do ucha
Ptáš se, zda ti podám ruku
Šeptáš mi to 

Ano, mám víc síly než bych tušila
Leť výš, běž jako vítr
Jen nezapomeň na pravdu
Ano, mám víc síly než bych tušila
Utrhávám zvadlé květy
Kde se vzal v tvých očích žal? 

Náš svět je krutý
Je to smutné, je to tak
Náš svět je jediný
Je to možné, je to tak 

Zahrada s květy je pravá, nebo je to klam? 

Co ode mě chceš?
Ať chci nebo ne, musím zničit nepřítele
Pořád mě poutá tento svět
Co ode mě chceš?
Ať chci nebo ne, musím zničit nepřítele
Pořád mě poutá tento svět 

Ať máš kolik síly chceš
Leť výš, běž jako vítr
Jsi tak silná
Vineš věnec z květů
Kde se vzal v tvých očích žal?

Report: Akicon 2015

Tradiční podzimní setkání fanoušků anime a spol. proběhlo v KC Zahrada od 30. 10. do 1. 11. 2015. Na rozdíl od minulého roku se lístky nevypařily hned po zahájení registrace, a tak jsem si také jeden koupil (za 400 Kč, dvojnásobek ceny letošního Natsuconu). Jaký byl Akicon „ve znamení čar a kouzel“?

Schoolroom On A Wet Afternoon (V. Scannell, překlad)

Vernon Scannell (1922–2007) byl anglický básník, boxer a učitel.

Školní třída za deštivého odpoledne

Nesouvislé odstavce z rána
jsou zapomenuty; useknuté hlavy králů
leží v mlze podél Temže; růže Yorku a Lancasteru
jsou založené v knihách historie;
černoši spí v Africe.
Složitosti jednoduchého úročení se ukryly
v kalamářích a zlámané křídě:
přichází odpoledne a anglická gramatika.

Padá déšť, jako by nebe truchlilo
a bubnovalo svůj němý žal
do všech tabulek skla. Žáci si čtou
svou knihu či předstírají soustředění,
hlavy skloněné jako by prosili
anebo se odevzdávali osudu, který na ně čeká
v neprobádaných lesích budoucnosti.
Snad pro konec jejich nevinnosti pláče nebe?

V každé malé hrudi rozvádí lidské srdce
krev, jež je živí: touhy, bolest
a vzrušení se čeří na vlnách
rozbíjených o temné břehy duše.
Každý žák je poslušný; klidně a zamyšleně sedí
u své lavice. Však nadzvedni desku a uvidíš
krom poházených papírů a tužek – jiné tvary:
hrubý provaz, nahou čepel, zbraň nabitou k výstřelu.

Report: Natsucon 2015

Loňský Natsucon (report z Natsu 2014) na mě zapůsobil jako solidní akce, těšil jsem se tedy, že po programově rozpačitém Advíku (report z letošního Advíku) zavítám na místo s lepší organizací. Nakonec jsem toho z programu mnoho neviděl, ale i tak #Natsu15 stál za to.

Pátek

Cosplay: Jellal Fernandes, školní verze (Fairy Tail)

Po malých krůčcích se přede mnou posouvá basa s pivy a já mám pocit, že stojím frontu na Chlastcon místo Natsuconu. Hodinové čekání na vstup zkrátí vlajková signalizace s druhou Fairy Tail partou o pár desítek metrů napřed. Když se u dveří ozve, ať jdou napřed ti bez registrace, mám na okamžik pocit, že jdu na Trollcon, ale když dostanu na ruku pěkný, tmavě rudý náramek, vím, že jsem na správném místě. A když se shledáme s Grayem Bageťákem a Natsuem z Advíku, mám pocit, jako bych se vracel domů do cechu, ač jako Jellal nejsem členem Fairy Tailu a vůbec ho znám hlavně z vyprávění…

Juvia a snový Gray

Noc aneb Půlměsícova literární soutěž revisited

Dřívější verze této povídky se zúčastnila Půlměsícovy literární soutěže (8/2015), kde vyvolala smíšené reakce. Ani já jsem s textem nebyl dvakrát spokojen, rozhodl jsem se ho tedy ještě upravit. Za redakci děkuji svému literárně vzdělanému příteli, který pomohl textu dát jeho finální podobu, kterou si můžete přečíst níže (starou verzi byste našli zde; změny směřují zejména k lepší srozumitelnosti děje).

Noc

Obrátil oči k obloze a opět spatřil tu těžkou, neprodyšnou poklici tmy, ačkoliv podle hodin bylo teprve něco po páté odpoledne. Ani na dnešní Svátky světla se Slunce neukázalo – jenom si dnes lidé připomínali, že něco jako den kdysi existovalo, a chvíli se tou myšlenkou bavili. „To nejsou svátky, ale cirkus,“ řekl si v duchu a přeslechl položenou otázku.

„...anebo je to blbé? Co myslíš?“
„Ale ne, v pohodě,“ odpověděl a pak si všiml, že Anna váhala mezi dvěma typy slunečních brýlí. Volba padla na okázale velké brýle, jaké nosí piloti. Koupil si jedny i pro sebe a podíval se do zrcadla. Připadal si jako kocour v botách, až se musel usmát.
„Pojďme,“ usmála se také a vykročila směrem k dómu.

Uprostřed areálu se proti černé obloze rýsovala velká, elegantní stavba připomínající obrovské bílé vejce – to byl hlavní stan onoho cirkusu. Pomalu se spolu s davem dostali ke vchodu, pomocí náramku přes turnikety – a otevřel se před nimi prostor zalitý světlem. Naproti vchodu stála řada živých stromů s papírovými ozdobami ve větvích. Celý vnitřek budovy tvořil velké prostranství: byl tu trávník a park, v dálce zahlédl koupaliště... A všude kolem procházeli lidé, někdo hrál hry, jiní jen seděli v trávě. Přes mírný vánek bylo uvnitř celkem horko; na stropě připomínajícím oblohu svítilo umělé Slunce. Mezitím Anna studovala orientační tabuli.

„Ovocný sad – myslíš, že se tam dá natrhat ovoce?“ uvažovala nahlas.
„Pokud jo, tak tam budou davy...“
„Nevadí, pojďme se alespoň podívat!“

S těmi slovy vyrazili po štěrkové cestě směrem k sadu.

The Grave of Love (T. L. Peacock, překlad)

Thomas Love Peacock (1785–1866) byl anglický básník a prozaik.

Hrob lásky

Ve stínu větví kopu sám
co hrobem skřítka zdá se vám;
sem pod kořen jdu uložit
tvé sliby marné, planý cit.

Hrst hlíny otvor zahalí,
zem přikryje mech ospalý
a vadnoucí růže květ
na hrobu lásky bude bdět.

Jak láska tvoje větrná
je večer růže ztracena:
však dlouhé roky strom tam stál,
neměnný co srdce žal.

Cesta nocí

Báseň z dračáku. Líbí se mi ten začátek.

Cesta nocí

Vyšel jsem do noci,
v plášti a sám,
ve tmu chtěl utéci;
byla jsi tam.

Zhojil jsem jizvy své,
jaký to klam!
Šálí mě srdce mé,
dosud jsi tam.

Dosud tě mám jak loď svou Polárku,
jako když křovím vedeš mě ve spánku,
do tváře šlehají bodliny, větve,
měsíc jen probleskne mýtinou letmě.

Ty neseš svou krásu,
já nesu svou lásku,
a každý své mrtvé,
a každý dýku svou.

Report: Advík 2015 aneb cosplay debut

Po roce jsem opět vyrazil vstříc ošklivému kačátku českých conů, Advíku. Růžové náramky z loňského roku zůstaly, ale zážitek to byl docela jiný, protože jsem ve skříni nashromáždil čtyři cosplaye na pořádný cosplay debut!

Více fotek najdete na Over-Time Cosplay & Photo anebo na DeviantArtu (Azar, Toki).

Čtvrtek

Cosplay plán: secret cosplay
Cosplay realita: Izumo Kusanagi z K Projectu
Cosplay parťák: Toki jako Mikoto Suoh
Cosplay zjištění: Sako o velikost menší není fotografův ideální oděv.

Na první den jsme neplánovaně vyrazili v barvách HOMRY, protože bylo chladno. Trochu mě znejistělo, že jsem hned první den vytahoval nejproblémovější kostým, ale nakonec jsem vyrazil z domu v celkem použitelném stavu. Navíc v Kusanagiho brýlích vidím lehce dorůžova, takže tak :-D

Na conu bylo ještě málo lidí, nikdo nás nehejtil, ale ani nežádal o fotku. Začali jsme s natáčením videa, které nakonec nese název My Lucky Advík 2015, a fotili se s Erzou Dee a její sestrou Juvií a její pinetky požírající parukou. Jestli se ten den stalo ještě něco pamětihodného, teď si na to nevzpomenu.

He hears the Cry of the Sedge (W. B. Yeats, překlad)

Dnes jsem otevřel sbírku z úplného konce 19. století, knihu The Wind Among the Reeds (Vítr v rákosí) od irského nobelisty W. B. Yeatse (1865–1939). Báseň trochu připomíná bledého rytíře u jezera, kterého očarovala „nelidská krasavice“ ve starší Keatsově baladě La Belle Dame Sans Merci (překlad této balady, už nikoli vlastní, přidávám na konec článku).

Jak slyší píseň v rákosí

Kol břehu moje kroky vedou
u povadlého jezera,
kde rákos zpívá píseň bledou:
až v noci tma se udělá
a přetrhnou se nitky hvězdné;
až nerozeznáš ani ve dne
kde Východ, Západ říši měl;
až Slunce ztratí zlatý pel;
až tehdy – nikdy dříve ne –
tvé srdce s milou spočine.

Čtenářský deník: Věž a Ulice Temných krámků

Při slovech „čtenářský deník“ se mi vybavuje chvíle, kdy je nějaká absurdně pozdní hodina, například jedenáct večer, a já musím mít do rána napsáno o několika knihách. Uh! Později na gymnáziu nám češtinářka říkala, že ten „čtenářský deník“ není samoúčelná úlitba škole, ale že má svůj smysl. Když už mě žádný „deník“ nestraší, možná nastala ta správná chvíle s ním začít... Anebo to alespoň zkusit. Když už píšu o anime, je škoda knihy nechat stranou.


Ulice Temných krámků (Rue des Boutiques Obscures)
1978, Patrick Modiano

Do které doby to spadalo? [...] Bylo mi tu nyní snad něco povědomé – vchod, velká čtverhranná rohožka, šedé zdi, bublina na stropě, obepnutá měděným páskem? Skrze skleněné tabulky ve dveřích jsem viděl spodek schodiště a měl jsem chuť vykročit po něm zvolna vzhůru, abych si zopakoval své někdejší pohyby a znovu si prošel, kudy jsem tenkrát chodil.

Guy Roland je asistent soukromého detektiva, který odchází na odpočinek. Hrdina se rozhodne vydat se po stopách své vlastní minulosti, kterou mu vzala ztráta paměti. Nachází a zase ztrácí sám sebe na fotografiích, ve vyprávění cizích lidí, na místech dětství, které snad bylo to jeho, až nakonec získá poměrně přesný obraz své minulosti.

Kapitoly tvoří jednak vyprávění „ze součastnosti“, ale i různé výpisy informací, vzpomínky hlavního hrdiny a dokonce vzpomínky cizích lidí, ve třetí osobě. Je to hezky uděláno.

Postavy, které Guy při svém pátrání potkává, jsou vesměs existence, které mají „dobré časy“ za sebou. Ale kdy ty „dobré časy“, po kterých hrdina pátrá, vlastně byly? Kolik mu vlastně je let? Kniha je zkreslená svým vypravěčem. Jisté je, že důležité události se odehrávají v době nacistické okupace Francie; což je doba, kterou autor sám nezažil, a ačkoliv ho fascinuje svou všudypřítomnou úzkostí, nepodařilo se mu ji (podle mého soudu) dostatečně oživit. Nejpůsobivější a nejúzkostnější pasáž knihy se koneckonců odehrává „v současnosti“ („jezdec má volný večer“).

Dalším neduhem Temných krámků je, že končí jaksi „do ztracena“. To mi jako čtenáři vadí.

Patrick Modiano dostal loni Nobelovu cenu za literaturu, tak jsem na něj ostatně přišel. Ulice Temných krámků není špatná kniha, ale ve výsledku mě nenadchla. (Nezdá se mi to jako materiál na Nobelovku; a zlí jazykové tvrdí, že Modiano píše pořád dokola tu samou knihu. Nevím.)

Naštěstí jsem si spolu s Temnými krámky koupil ještě jednu další knihu.


Věž (The Spire)
1964, William Golding

„Na tenhle den jsem čekal půl života!“
Proti němu na druhé straně improvizovaného prkenného stolu s modelem katerdály stál kancléř. Na jeho obličej, odjakživa bledý, padal tmavý stín.
„Já nevím, pane děkane. Já nevím.“

Autor známějšího příběhu Pán much (Lord of the Flies) vypráví o stavbě katedrály, respektive o přístavbě obrovské věže, kterou děkan Jocelin chápe jako své poslání od Boha, „zhmotněnou modlitbu“. Bláznivá stavba však hrozí zničit své stavitele, katedrálu i jeho samotného.

Ač je Věž napsána ve třetí osobě, i zde je zkreslení vypravěčem, a to mnohem výraznější než v Temných krámcích. Jocelin ostatní postavy „zahrnuje svou láskou“, navštěvuje ho anděl a později i ďáblové. Je to výpověď člověka, který mnohé neví anebo si to nechce přiznat. Ač se věži přezdívá „Jocelinovo šílenství“ a stavitel ho v jednu chvíli nazve „ďáblem“, Jocelin zůstává lidskou postavou – víc než jen naivní, zaslepenou, sobeckou či zoufalou figurou.

Goldingův příběh se odehrává ve středověku, ale je to především nadčasové zamyšlení nad lidskou povahou, varování před zlem. Kdesi jsem o Temných krámcích četl, že v sobě mají něco z Čapka – Věž se mi zdá čapkovitější. Kromě Čapkových varovných románů má Jocelinovo objevování sebe sama i něco z Obyčejného člověka (což je kniha, které si velmi cením).

William Golding dostal Nobelovu cenu v roce 1983. Těším se, až si přečtu ostatní jeho knihy. Věž rozhodně doporučuji.

Kupé

Probudil jsem se do tmy, zmačkaný jako kus papíru. Zaslechl jsem ptáky a po chvíli si uvědomil, že ležím čelem ke stěně. Otočil jsem se na záda a ozval se skřípavý zvuk skla. V okně nade mnou se rozednilo. Pod oknem byla mosazná klika – vlastně to byly dveře kočáru, který ležel na boku. Sklo ve dveřích bylo rozbité a otvorem proudil chladný ranní vánek.

S námahou jsem vstal, alespoň jak to malé kupé dovolovalo, a vzal za kliku. Otevřel jsem dvířka a narovnal se docela. Krajinu kolem jsem nepoznával – bylo to nějaké lidmi netknuté místo, opodál tekl potok a na druhé straně se zvedal strmý svah. Brázdy v zemi naznačovaly, kudy se sem vůz dostal. Otočil jsem se dopředu.

Před kočárem nehybně leželi dva dosud zapřažení koně. Poněkud dále, až u vody leželo ještě něco. Někdo. Vylezl jsem nahoru a seskočil do mokrého štěrku. Minul jsem nešťastné koně a zamířil k ležící postavě.

Byl to muž. Ležel na zádech a ruce měl nedbale rozhozené, jako by ukazoval, že mu na zničeném voze ani nezáleží. Podle oblečení to byl kočí... Jeho kulaté tváře mi byly povědomé. Na něco si vzpomínám: ano, smál se. Myslel si, že žertuji, když jsem se ho ptal na cestu. Nakonec jsme tedy jeli...

Nemohl jsem snést jeho prázdný pohled; sedl jsem si a bojácně mu zavřel víčka. Každou chvíli mě chytne za ruku a promluví, nebo se jen podívá a bude mlčet...! Však žádná úleva ani zloba nepřišla; ležel dál, mrtev. Vyskočil jsem na nohy.

„Zabil jsem ho,“ znělo mi v hlavě. Otřel jsem si kapesníkem studený pot a bezcílně vykročil. Měl jsem náhle chuť na tabák, začal jsem tedy šacovat své kapsy.

V levé kapse vesty byly zlaté hodinky.
Ve druhé kapse bylo pár drobných.
V levé kapse kalhot byla nová krabička sirek.
V pravé kapse byl už jen kapesník. Měl vyšité iniciály JM.

Neměl jsem u sebe nic. Nevěděl jsem nic; odkud ani kam jsem jel. Zoufale jsem se chytal každé myšlenky. Matně se mi vybavoval sen... Spěchal jsem... v noci... musel jsem vše napravit... bylo to vše, nebo nic...

Myšlenka se zdála na dosah ruky, až jsem si konečně vzpomněl.

Obrátil jsem se a vykročil zpět směrem ke kočáru. Za okamžik už jsem běžel a chladný vzduch mě píchal do plic. Není času nazbyt… Doběhnu ke kočáru a vysvobodím svůj kufr, uvázaný na konci vozu. Je těžký. Přinejhorším ho někde nechám... Na tom nezáleží.

Kolik je vůbec hodin? Sahám do kapsy pro zlaté hodinky a otevřu je. Ručička pod prasklým sklem ukazuje něco před třetí. Šedá obloha nic nenapovídá, ale musí být brzo ráno, vzbudili mě ptáci. Vracím hodinky zpět a jdu k vozu. Nechal jsem uvnitř svůj kabát. Vylezu na kočár, dívám se dveřmi dolů.

Kabát tam dole leží, je celý od střepů a roztržený. Má cenu ho brát? Uvažuji nad tím, když mi pohled padne na zavazadlo v rohu kupé. Ve stínu leží nějaký tmavý kufr. Kde se tam vzal? Počkat, není to kufr, je to... nohavice... Tam v rohu někdo leží, zmačkaný jako kus papíru –

Vykřikl jsem, ale z hrdla jsem nedostal ani hlásku. Jen odněkud se ozýval stále hlasitější pravidelný zvuk: klap klap, klap klap, klap klap… S trhnutím jsem se probudil. Seděl jsem v přítmí olejové lampy v onom kupé, po dveřích stékaly kapky deště. Těžce jsem oddychoval a spěšně sáhl do kapsy u vesty. Byly dvě hodiny v noci.

Otřel jsem si z čela pot a kapesník sevřel v dlani. V hlavě jsem slyšel slova té, za kterou jsem jel, a zvedl jsem se, abych zaklepal na kočího.

Pro tě

Nerad přetáhnul bych strunu,
končím hru a beru čtyři verše.


Pro tě

Býti plaňkou ve tvém plotě
Harmonií ke tvé notě
Tkaničkou ve tvojí botě
Uvázaný jenom pro tě

A Dream

An older piece about drifting apart. For some reason I wrote this one in English, which must have Seemed To Be A Good Idea At The Time™ or perhaps the fish bowl from a certain Pink Floyd song fit too well, I don't know. I can still remember bits of that dream, though.

A Dream

“Can I?” I asked and you said “I don’t feel so.”
Realizing my fish bowl was about to be moved,
I reached out into the last night of the year
I might see you, swimming in the dark ocean of streets,
searching over and over for our meeting place,
knowing we would part.

O stříhání jednoho hudebního videa

Nedávno jsem pro Toki natáčel hudební video k písni Liar od One Ok Rock. Poprvé jsem vyzkoušel novou videotechniku a napadlo mi, že napíšu něco o tom, jak vlastně takový hudební klip vzniká – přesněji řečeno o postprodukci, kdy už klip byl natočen, ale zatím má podobu syrového materiálu v kameře. Třeba v článku najdete inspiraci pro své vlastní stříhání :-)

Vstala zvěř a vzlétli ptáci

Báseň z dračáku.

Vstala zvěř a vzlétli ptáci 

Vstala zvěř a vzlétli ptáci,
rosa vítá nový den;
však daleko od domova
končí jedné elfky sen! 

V stínech města ukrývá se,
svou tvář v kápi zahalí;
její vlastní druzi z lesa
z domova ji vyhnali. 

Potkal jsem ji na svých cestách,
teď ji toužím poznat blíž:
udatná je, krásná velmi,
– kam zmizela, nepovíš?

Potopa

Potopa

Masy vod mlčí.
Liják se loudá.
Přeháňkou přeháníš.

Co to?
Jen světlo lamp rozpité,
listuješ ve větvích a stínech.

Mísa

„Někdy se opiju a myslím na problémy, které už nemám.“ (Lancet)

Mísa

Kam se poděla má rajčata?

Praštil jsem s mísou
a řezal se o střepy
jak jsem je sbíral...

Ještě sedím na zemi,
jen mísa tu není,
ani krev.

Dračí pán

Jedna legenda z mého vymyšleného světa, který je směsí Albionu a Inception a nejspíš z něj nikdy nic nevzejde.


„Tady, kde teď stojíme, býval před lety jen hluboký les a dřevorubecká osada. Všechno se plavilo po řece: dřevo do světa a zpět nástroje, jídlo a veškeré zboží. Předák dlouho čekal na potomka, a když mu osud konečně dal syna, byl to hoch vytáhlý a neduživý, málokdy spal víc než pár hodin v kuse.

Na jeho otce spadl strom a on se ujal jeho práce s takovou horlivostí, že už mu to místo zůstalo. Přeorientoval těžbu zcela na vzácné dřevo, vyžďářil široké okolí a rozšířil osadu tak, až připomínala malé město. Pozval kameníky, aby postavili nové domy a – k překvapení všech – i kamenné hradby a věže.

Nikdo nepochyboval o svém bledém vůdci, který pracoval dnem i nocí. Za očima mu hořel slabý plamen a každý mu uctivě šel z cesty. Až jednoho dne předstoupil před svůj lid, aby mu svěřil velké tajemství: draci se mají vrátit na tento svět. O letním slunovratu zachvátí požár celý les, jen kamenné město může vytrvat.

Najal žoldáky a velké samostříly, nakoupil zásoby a poslední dny chodil od rodiny k rodině, dávaje naději vystrašeným obyvatelům. Tehdy prý nespal vůbec. V osudný den vydal rozkazy a odebral se do sklepení pevnosti.

Vesnici bránilo na pět set mužů. Když druhý den přišli do sklepení s radostnou zprávou, že se nic nestalo, našli svého velitele mrtvého na loži. Ve snu k němu přiletěl drak a spálil ho na popel.

Tak zemřel Dračí pán.“

Hvězda

Na Literární akademii prý chodí na hřbitovy trénovat funebrální lyriku. Nekecám.

Hvězda

Zapadla hvězda
do studánky
  hle, voda se třpytí

A Grammarian's Funeral (R. Browning, překlad)

Úryvek z básně mého oblíbeného Roberta Browninga o renesančním učenci, který studoval řečtinu a „decided not to Live but Know“. Vyšlo v Browningově sbírce Men and Women (1855).

Učencův pohřeb

Krátce po obnově vzdělanosti v Evropě

[...]

Hle, vrchol hory, místo jemu vhodné:
zdrav mistra svého,
kdo křídla máš, kdo nebe znáš,
vlaštovko! červenko!
Zde nejvýš jsme; tam dole v údolí
ať žijí ti, co zde by nemohli:
on nejprv Znát chtěl – pak až Žít –;
jak měl by dostat nízký byt?
Zde má své místo: hvězdnou báň,
a metlu blesků, mračnou stráň!
Ať první bouře spustí veselí
a klid dá těm, kdo klidu neměli!
Teď jděte domů: jaký žal?
Má pokoj větší, než kdo znal;
už tělo, ducha odevzdal.

Kostlivec

Loni v létě jsem jel tramvají a v ní seděl chlap v černém. Tetování, zapalovač, opraná kšiltovka. Jak držel v jedné ruce starý telefon a v druhé cigaretu se zapalovačem, zdál se mi i na duši opraný... Představoval jsem si, že je to hrdina nějaké metalové balady. Spojilo se mi to se zákoutími na pravém břehu Vltavy, odkud jsem se vracel, a věděl jsem, že o něm musím napsat.

Píšu až dnes, protože jsem zaslechl vhodnou baladu.

Kostlivec

Černé brýle, čepice
kostlivec na ruce
Telefon a cigareta

Do soumraku bude čekat
na vyhřátém úbočí města –
však nikdo
nikdo nepřijde

Hrdina

Starší báseň z roku 2011, kdy jsem poprvé viděl Revolucionářku Utenu. Odsud ty růže, skleníky a podobně.

Hrdina

Na cestě svou zahradou
a kolem sadů cizích

Kde rozmar kráčí kolem plotu
a kašny a lesíka a růží
Vidí krásu
Dýchá krásu

Kde zádumčivost hledí do jezírka
na svůj obraz rozechvělý
zvony desetiletí

Kde úzkostlivost hlídá klíče
od skleníku,
aby duše rostlin
nikdy neodešly

Ó ty, jenž Časem obklíčen
jednu růži ustřihneš
sladkou dost

English translation follows.

Světlo a stín

Napsal jsem baladu. Prý je taková erbenovská, ale nebojte.

Světlo a stín

Je poledne a kroky jdou,
jdou dále širou krajinou,
vstříc hvozdu v dáli, který zve,
by rozvinul jí stezky své.

Jen slunce usne, hned se ztratí,
jsou stromů starci nad ni spjatí
a vůkol cesty samý keř,
kde zaslechneš se plížit zvěř...

V tom za ruku ji kdosi bere –
otázka se z hrdla dere,
už běžíc ptá se: „Kdo tam? Kdo?“
Však necítí z té ruky zlo.

„Jsem k slunci měsíc, stín a noc;
líp vědět míň, než znáti moc.“

Hned znovu ptá se: „Jméno máš?“
„Nač o slova teď tolik dbáš?“

„Snad řekneš aspoň, jaký cíl?“
„Je dům, kde můžeš nabrat sil.“

Než dojdou k srubu vprostřed lesa,
údy ztěžknou, hlava klesá.
Pak vrznou dveře, ruka tápe,
neznámý se lampy chápe –
tu ruku chytne, zvedne v tvář
a jeho víčka slepí zář...

Dál únavě už neporučí;
zachytí ji do náručí,
uloží, než vstane den.

Až paprsky jí vezmou sen,
projde sama prázdným domem,
v ruce lístek s jedním „sbohem“.

Hádanka

Daktylská říkanka, může být o víně.

Hádanka 

Slunce ji osladí
Deště ji naředí
Opilec rozlije