S námahou jsem vstal, alespoň jak to malé kupé dovolovalo, a vzal za kliku. Otevřel jsem dvířka a narovnal se docela. Krajinu kolem jsem nepoznával – bylo to nějaké lidmi netknuté místo, opodál tekl potok a na druhé straně se zvedal strmý svah. Brázdy v zemi naznačovaly, kudy se sem vůz dostal. Otočil jsem se dopředu.
Před kočárem nehybně leželi dva dosud zapřažení koně. Poněkud dále, až u vody leželo ještě něco. Někdo. Vylezl jsem nahoru a seskočil do mokrého štěrku. Minul jsem nešťastné koně a zamířil k ležící postavě.
Byl to muž. Ležel na zádech a ruce měl nedbale rozhozené, jako by ukazoval, že mu na zničeném voze ani nezáleží. Podle oblečení to byl kočí... Jeho kulaté tváře mi byly povědomé. Na něco si vzpomínám: ano, smál se. Myslel si, že žertuji, když jsem se ho ptal na cestu. Nakonec jsme tedy jeli...
Nemohl jsem snést jeho prázdný pohled; sedl jsem si a bojácně mu zavřel víčka. Každou chvíli mě chytne za ruku a promluví, nebo se jen podívá a bude mlčet...! Však žádná úleva ani zloba nepřišla; ležel dál, mrtev. Vyskočil jsem na nohy.
„Zabil jsem ho,“ znělo mi v hlavě. Otřel jsem si kapesníkem studený pot a bezcílně vykročil. Měl jsem náhle chuť na tabák, začal jsem tedy šacovat své kapsy.
V levé kapse vesty byly zlaté hodinky.
Ve druhé kapse bylo pár drobných.
V levé kapse kalhot byla nová krabička sirek.
V pravé kapse byl už jen kapesník. Měl vyšité iniciály JM.
Neměl jsem u sebe nic. Nevěděl jsem nic; odkud ani kam jsem jel. Zoufale jsem se chytal každé myšlenky. Matně se mi vybavoval sen... Spěchal jsem... v noci... musel jsem vše napravit... bylo to vše, nebo nic...
Myšlenka se zdála na dosah ruky, až jsem si konečně vzpomněl.
Obrátil jsem se a vykročil zpět směrem ke kočáru. Za okamžik už jsem běžel a chladný vzduch mě píchal do plic. Není času nazbyt… Doběhnu ke kočáru a vysvobodím svůj kufr, uvázaný na konci vozu. Je těžký. Přinejhorším ho někde nechám... Na tom nezáleží.
Kolik je vůbec hodin? Sahám do kapsy pro zlaté hodinky a otevřu je. Ručička pod prasklým sklem ukazuje něco před třetí. Šedá obloha nic nenapovídá, ale musí být brzo ráno, vzbudili mě ptáci. Vracím hodinky zpět a jdu k vozu. Nechal jsem uvnitř svůj kabát. Vylezu na kočár, dívám se dveřmi dolů.
Kabát tam dole leží, je celý od střepů a roztržený. Má cenu ho brát? Uvažuji nad tím, když mi pohled padne na zavazadlo v rohu kupé. Ve stínu leží nějaký tmavý kufr. Kde se tam vzal? Počkat, není to kufr, je to... nohavice... Tam v rohu někdo leží, zmačkaný jako kus papíru –
Vykřikl jsem, ale z hrdla jsem nedostal ani hlásku. Jen odněkud se ozýval stále hlasitější pravidelný zvuk: klap klap, klap klap, klap klap… S trhnutím jsem se probudil. Seděl jsem v přítmí olejové lampy v onom kupé, po dveřích stékaly kapky deště. Těžce jsem oddychoval a spěšně sáhl do kapsy u vesty. Byly dvě hodiny v noci.
Otřel jsem si z čela pot a kapesník sevřel v dlani. V hlavě jsem slyšel slova té, za kterou jsem jel, a zvedl jsem se, abych zaklepal na kočího.
Žádné komentáře:
Okomentovat