Lapis lazuli (W. B. Yeats, překlad)

Slýchávám hysterické řeči žen,
že nemohou vystát palety a smyčce,
básníky, co znají smát se jen,
neb každý ví, či pozná v chvilce,
že pozdě je konat, až vyjde ven
roj aeroplánů, vzducholodí,
co na města své bomby shodí
jak na dvorské hře kuželek.

Každý má roli v tragédii,
tam Hamlet co kráčí, zde ten Lear,
tady Ofélie, tam Kordélie;
a nikdo z nich, když děj se končí
a chvěje nad ním opona,
nikdo kdo múze hledí v oči,
nezalkne slova zlomená.
Vědí, že Hamlet s Learem se smějí;
radost je rubem hrůzy vší.
Každý kdo snil, kdo nalezl, pozbyl;
oslepl; slunce v lebku pálí;
nejhorší obraz, co jsme znali.
Ať Hamlet dumá a Lear kleje,
na stotisíc se opon chvěje
ve stotisíci divadel,
není o unci, o píď větší žel.

Jak poutníci přišli, či na lodi připluli,
na mule, velbloudu, oslu či koni,
ty prastaré říše, jimž hrana zvoní.
Tak sťal je čas, i dílo jich:
co z mramoru sochal Kallimachos -
ladně, jak z bronzu tepal by -
kamenná sukna, jež zdál se zvedat
vánek moře - vše je prach;
lampu jeho, co tančila na slunci
podobná palmě, vzala první tma;
vše zřítí se, je vystavěno znovu,
a ten kdo staví radost v srdci má.

Dva Číňané a za nimi jde třetí:
lapisu lazuli jich tvary sochař dal,
nad hlavou v letu strnul pak
těm třema dlouhověký pták;
ten vzadu, co jistě sluhou je,
nese hudební instrument.
Kdekoli kámen vrásku zvedá,
kde odřený je, modř kde bledá,
tam bystřinu či závěj tuším,
vrcholky hor, jimž zima sluší,
ačkoli broskev či třešeň milá
u srubu jistě zdobí cestu,
kam míří oni Číňané; jak rád
bych je tam viděl stát!
Odtamtud všechna pohoří i nebe,
tragickou scénu cele přehlédnou.
Jeden poručí hudbu tklivou;
jemnými prsty se struna chvěje.
A jejich oči zpoza vrásek, jejich zrak,
ten prádávný, jiskrný zrak, se směje.

Snake (D. H. Lawrence, překlad)

Dnes na člověka ze všech stran vyskakuje Den země a dostal jsem chuť zas jednou něco přeložit, tak mi přišel na mysl Had, jeden z pánů života...

Had (D. H. Lawrence)

Mé napajedlo navštívil had,
byl horký letní den; přišli jsme se napít,
on, a já v pyžamu.

Do stínu a vůní velkého rohovníku
sešel jsem po schodech se džbánkem v ruce
a pak musel stát, stát a čekat, neboť u napajedla byl on.

Objevil se ze stínu pukliny ve zdi,
připlazil své mrštné, žlutohnědé tělo ke korytu
a hlavou spočinul na kamenném dně,
kam třpytivě dopadaly kapky z kohoutku,
a pil svými rovnými ústy,
pomalu pil do svého dlouhého těla,
mlčky.

Někdo přišel k mému napajedlu
a já, jako druhý v řadě, čekal.

Zvedl svou hlavu od koryta, jako to dělají krávy,
a zadíval se neurčitě mým směrem, zrovna jako ony,
vyplazil rozdvojený jazyk a na chvíli se zadumal,
pak se sklonil a napil se ještě,
měl barvu hlíny, barvu zlata ze žhnoucích útrob Země
za sicilského léta, když Etna doutnala.
Hlas výchovy mi pravil:
je nutno ho zabít,
neboť černí sicilští hadi jsou neškodní, zlatí mají jed.

Hlasy mi říkaly: kdybys byl chlap,
vezmeš klacek, udeříš teď a pak ho dokončíš.

Musím však říkat, jak jsem byl rád,
jak mě potěšila jeho tichá návštěva, že se přišel napít k mému napajedlu
a pak odejde, spokojeně a beze slova,
zpátky do žhnoucích útrob zemských?

Byla to zbabělost, nevzít mu život? Bylo to bláznovství, chtít s ním hovořit? Byla to poníženost, cítit se poctěn?
Byl jsem tak poctěn.

A přesto ty hlasy:
kdyby ses nebál, zabil bys ho!

A já se bál, vpravdě jsem se bál, však poctěn jsem byl víc,
že vyhledal u mě pohostinství
až za temnými branami katakomb Země.

Napil se dosyta
a zasněně zvedl hlavu, jako ten, který má dost,
a vzduchem se mihnul jeho jazyk, černý jak noc,
a zdálo se, že si olizuje rty,
rozhlédl se kolem sebe jako bůh, slepý,
pomalu otočil hlavu
a zvolna, velice zvolna, jako ve snu třikrát ponořen,
dal do pohybu své dlouhé, klikaté tělo
a začal šplhat po rozbité zdi.

A jak vstrčil hlavu do oné hrozné díry,
jak pomalu stoupal a svými pohyby nořil se hloub,
jakýsi děs, jakýsi nesouhlas s ústupem do takové nory,
dobrovolným vydáním se v temnotu, kam mizelo jeho tělo,
něco takového mě ovládlo, když se otočil.

Rozhlédl jsem se, odložil džbánek,
vzal jsem jakýsi klacek
a hodil jej s rachotem po napajedle.

Myslím si, že jsem ho nezasáhl,
ale zbytek jeho těla, který byl dosud venku, se nedůstojně zaškubl,
zakroutil a zmizel jako blesk
do oné temnoty, do pukliny ve zdi,
na kterou jsem za jasného poledne hleděl jako uhranutý.

A ihned jsem litoval.
Říkal si: jak podlé, jak hrubé, jak zlé to bylo ode mě!
Nenáviděl jsem sebe a své proklaté lidské vychování.

A vzpomněl jsem si na albatrosa
a toužil jsem, aby se mi vrátil, můj had.

Neboť jsem v něm znovu viděl krále,
krále ve vyhnanství, jenž zanechal v podsvětí svou korunu
a nyní bude opět korunován.

A tak jsem promarnil svou šanci u jednoho z pánů života.
A musím cosi odčinit:
malichernost.

Schoolroom On A Wet Afternoon (V. Scannell, překlad)

Vernon Scannell (1922–2007) byl anglický básník, boxer a učitel.

Školní třída za deštivého odpoledne

Nesouvislé odstavce z rána
jsou zapomenuty; useknuté hlavy králů
leží v mlze podél Temže; růže Yorku a Lancasteru
jsou založené v knihách historie;
černoši spí v Africe.
Složitosti jednoduchého úročení se ukryly
v kalamářích a zlámané křídě:
přichází odpoledne a anglická gramatika.

Padá déšť, jako by nebe truchlilo
a bubnovalo svůj němý žal
do všech tabulek skla. Žáci si čtou
svou knihu či předstírají soustředění,
hlavy skloněné jako by prosili
anebo se odevzdávali osudu, který na ně čeká
v neprobádaných lesích budoucnosti.
Snad pro konec jejich nevinnosti pláče nebe?

V každé malé hrudi rozvádí lidské srdce
krev, jež je živí: touhy, bolest
a vzrušení se čeří na vlnách
rozbíjených o temné břehy duše.
Každý žák je poslušný; klidně a zamyšleně sedí
u své lavice. Však nadzvedni desku a uvidíš
krom poházených papírů a tužek – jiné tvary:
hrubý provaz, nahou čepel, zbraň nabitou k výstřelu.

Čtenářský deník: Věž a Ulice Temných krámků

Při slovech „čtenářský deník“ se mi vybavuje chvíle, kdy je nějaká absurdně pozdní hodina, například jedenáct večer, a já musím mít do rána napsáno o několika knihách. Uh! Později na gymnáziu nám češtinářka říkala, že ten „čtenářský deník“ není samoúčelná úlitba škole, ale že má svůj smysl. Když už mě žádný „deník“ nestraší, možná nastala ta správná chvíle s ním začít... Anebo to alespoň zkusit. Když už píšu o anime, je škoda knihy nechat stranou.


Ulice Temných krámků (Rue des Boutiques Obscures)
1978, Patrick Modiano

Do které doby to spadalo? [...] Bylo mi tu nyní snad něco povědomé – vchod, velká čtverhranná rohožka, šedé zdi, bublina na stropě, obepnutá měděným páskem? Skrze skleněné tabulky ve dveřích jsem viděl spodek schodiště a měl jsem chuť vykročit po něm zvolna vzhůru, abych si zopakoval své někdejší pohyby a znovu si prošel, kudy jsem tenkrát chodil.

Guy Roland je asistent soukromého detektiva, který odchází na odpočinek. Hrdina se rozhodne vydat se po stopách své vlastní minulosti, kterou mu vzala ztráta paměti. Nachází a zase ztrácí sám sebe na fotografiích, ve vyprávění cizích lidí, na místech dětství, které snad bylo to jeho, až nakonec získá poměrně přesný obraz své minulosti.

Kapitoly tvoří jednak vyprávění „ze součastnosti“, ale i různé výpisy informací, vzpomínky hlavního hrdiny a dokonce vzpomínky cizích lidí, ve třetí osobě. Je to hezky uděláno.

Postavy, které Guy při svém pátrání potkává, jsou vesměs existence, které mají „dobré časy“ za sebou. Ale kdy ty „dobré časy“, po kterých hrdina pátrá, vlastně byly? Kolik mu vlastně je let? Kniha je zkreslená svým vypravěčem. Jisté je, že důležité události se odehrávají v době nacistické okupace Francie; což je doba, kterou autor sám nezažil, a ačkoliv ho fascinuje svou všudypřítomnou úzkostí, nepodařilo se mu ji (podle mého soudu) dostatečně oživit. Nejpůsobivější a nejúzkostnější pasáž knihy se koneckonců odehrává „v současnosti“ („jezdec má volný večer“).

Dalším neduhem Temných krámků je, že končí jaksi „do ztracena“. To mi jako čtenáři vadí.

Patrick Modiano dostal loni Nobelovu cenu za literaturu, tak jsem na něj ostatně přišel. Ulice Temných krámků není špatná kniha, ale ve výsledku mě nenadchla. (Nezdá se mi to jako materiál na Nobelovku; a zlí jazykové tvrdí, že Modiano píše pořád dokola tu samou knihu. Nevím.)

Naštěstí jsem si spolu s Temnými krámky koupil ještě jednu další knihu.


Věž (The Spire)
1964, William Golding

„Na tenhle den jsem čekal půl života!“
Proti němu na druhé straně improvizovaného prkenného stolu s modelem katerdály stál kancléř. Na jeho obličej, odjakživa bledý, padal tmavý stín.
„Já nevím, pane děkane. Já nevím.“

Autor známějšího příběhu Pán much (Lord of the Flies) vypráví o stavbě katedrály, respektive o přístavbě obrovské věže, kterou děkan Jocelin chápe jako své poslání od Boha, „zhmotněnou modlitbu“. Bláznivá stavba však hrozí zničit své stavitele, katedrálu i jeho samotného.

Ač je Věž napsána ve třetí osobě, i zde je zkreslení vypravěčem, a to mnohem výraznější než v Temných krámcích. Jocelin ostatní postavy „zahrnuje svou láskou“, navštěvuje ho anděl a později i ďáblové. Je to výpověď člověka, který mnohé neví anebo si to nechce přiznat. Ač se věži přezdívá „Jocelinovo šílenství“ a stavitel ho v jednu chvíli nazve „ďáblem“, Jocelin zůstává lidskou postavou – víc než jen naivní, zaslepenou, sobeckou či zoufalou figurou.

Goldingův příběh se odehrává ve středověku, ale je to především nadčasové zamyšlení nad lidskou povahou, varování před zlem. Kdesi jsem o Temných krámcích četl, že v sobě mají něco z Čapka – Věž se mi zdá čapkovitější. Kromě Čapkových varovných románů má Jocelinovo objevování sebe sama i něco z Obyčejného člověka (což je kniha, které si velmi cením).

William Golding dostal Nobelovu cenu v roce 1983. Těším se, až si přečtu ostatní jeho knihy. Věž rozhodně doporučuji.

My Son the Man (S. Olds, překlad)

Sharon Oldsová (*1942) je americká básnířka.

Můj syn – muž 

Najednou vidím, jak narovná ramena,
tak jako Houdini protahoval celé tělo
než se dal spoutat do řetězů. Zdá se to
jako včera, když jsem mu oblékala pyžamo,
dávala nožky do žlutých nohavic,
zapínala zip a chytala toho človíčka
do náruče. Neumím si představit
že vyroste, ale musím se na to připravit,
překonat svůj strach z mužů,
když teď i můj syn bude
jedním z nich. Tohle jsem si nepředstavovala,
když se mnou protáhnul
jako bedna skrz ledy na řece Hudson,
vypáčil zámek, vysmýkl se z řetězů
a objevil se mi v náručí. Dívá se na mě
chytrýma očima, jako když Houdini zkoumal bednu,
usmál se a nechal se spoutat. 

Melancholia (Ch. Bukowski, překlad)

K překladu této básně od Charlese Bukowskiho (1920–1994) si doporučuji pustit recitaci originálu z YouTube kanálu SpokenVerse, kterou najdete tady.

A Terre (W. Owen, překlad)

Můj druhý pokus o překlad Wilfreda Owena (1893–1918) je báseň delší a neveselejší. Voják v lazaretu v ní říká, jak „soft rains will touch me, as they could touch once,“ až ho odnesou nohama napřed.

Arms and the Boy (W. Owen, překlad)

Wilfred Owen, britský důstojník, který padl na samém konci První světové války v listopadu 1918.

Zbraně a chlapec

Půjč chlapci tenhle bajonet,
ať zkusí jeho ocel, prahnoucí po krvi;
zákeřně modrou, jak mžitky šílence;
tenkou a hladovou po mase.

Dej mu do ruky ty baculaté střely,
co hledají si srdce vojáků,
anebo mu podej patronu se zinkovými zuby,
ostrými jak žal, jak smrt.

On sám si ukousne jen z jablka.
Bůh mu do rukou neukryl drápy,
jeho nohy nezískají pařát,
mezi kadeřemi nevysvitne paroží.

Odysseia

Když už jsem si udělal blog, je čas vyrazit s kůží na trh. Obrátil jsem se na svůj šuplík s žádostí o radu a vypadl z něj miniepos o čtyřech verších, hrdě nazvaný Odysseia.

Je to školní dílo z dávných gymnaziálních dob (Azar se demonstrativně opře o svou hůl) a váže se k němu následující legenda:

Na češtině jsme brali futurismus a nakousli jsme i styly, které z něho vycházejí, proto jsme na konci hodiny dostali nůžky, noviny a měli jsme vyplodit krátkou dadaistickou báseň. My jsme sice nedostali ani jedno, nicméně jsme si vystačili s ukazováním naslepo do čítanky [...]. Tato verze je ještě trochu přeházená ex-post. Tvarosloví je původní.

A nyní již slibovaný miniepos:

Odysseia

Padl smysl lyrika zahledí se
Svobodné přehodil chudých zastaví se
Dovolte děvka aby sfoukl středu
Čítanka ušatá Vladimír lehl