Melancholie
V dějinách melancholie
se píše o nás všech.
O mně, jak se převaluji
na špinavém prostěradle
a zírám do modré stěny.
Tolik jsem jí přivykl,
že už melancholii vítám
jako svou starou kamarádku.
Budu teď čtvrt hodiny truchlit
nad onou ztracenou zrzkou,
obracím se k bohům.
Udělám to a cítím se docela blbě,
docela na dně,
a pak se zvednu,
OČIŠTĚN,
ačkoliv jsem nevyřešil
vůbec nic.
To mám za to, že jsem kopnul
náboženství do prdele.
Měl jsem kopnout do prdele
tu zrzku,
kopnout ji do toho orgánu,
kterým myslí i pracuje...
Ne, není mi toho líto
víc, než všeho:
ztracená zrzka je jen další čárka
v seznamu dlouhém
jak život sám...
Poslouchám bubny z rádia
a začínám se křenit.
Ještě něco je se mnou
v nepořádku,
kromě té melancholie.
Anglický originál:
Melancholia
the history of melancholia
includes all of us.
me, I writhe in dirty sheets
while staring at blue walls
and nothing.
I have gotten so used to melancholia
that
I greet it like an old
friend.
I will now do 15 minutes of grieving
for the lost redhead,
I tell the gods.
I do it and feel quite bad
quite sad,
then I rise
CLEANSED
even though nothing
is solved.
that’s what I get for kicking
religion in the ass.
I should have kicked the redhead
in the ass
where her brains and her bread and
butter are
at …
but, no, I’ve felt sad
about everything:
the lost redhead was just another
smash in a lifelong
loss …
I listen to drums on the radio now
and grin.
there is something wrong with me
besides
melancholia.
Žádné komentáře:
Okomentovat