Světlo a stín
Je poledne a kroky jdou,
jdou dále širou krajinou,
vstříc hvozdu v dáli, který zve,
by rozvinul jí stezky své.
Jen slunce usne, hned se ztratí,
jsou stromů starci nad ni spjatí
a vůkol cesty samý keř,
kde zaslechneš se plížit zvěř...
V tom za ruku ji kdosi bere –
otázka se z hrdla dere,
už běžíc ptá se: „Kdo tam? Kdo?“
Však necítí z té ruky zlo.
„Jsem k slunci měsíc, stín a noc;
líp vědět míň, než znáti moc.“
Hned znovu ptá se: „Jméno máš?“
„Nač o slova teď tolik dbáš?“
„Snad řekneš aspoň, jaký cíl?“
„Je dům, kde můžeš nabrat sil.“
Než dojdou k srubu vprostřed lesa,
údy ztěžknou, hlava klesá.
Pak vrznou dveře, ruka tápe,
neznámý se lampy chápe –
tu ruku chytne, zvedne v tvář
a jeho víčka slepí zář...
Dál únavě už neporučí;
zachytí ji do náručí,
uloží, než vstane den.
Až paprsky jí vezmou sen,
projde sama prázdným domem,
v ruce lístek s jedním „sbohem“.
17. ledna 2015
Světlo a stín
Napsal jsem baladu. Prý je taková erbenovská, ale nebojte.
Štítky:
19. století,
báseň,
moje tvorba,
pravidelný verš
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat