17. ledna 2015

Světlo a stín

Napsal jsem baladu. Prý je taková erbenovská, ale nebojte.

Světlo a stín

Je poledne a kroky jdou,
jdou dále širou krajinou,
vstříc hvozdu v dáli, který zve,
by rozvinul jí stezky své.

Jen slunce usne, hned se ztratí,
jsou stromů starci nad ni spjatí
a vůkol cesty samý keř,
kde zaslechneš se plížit zvěř...

V tom za ruku ji kdosi bere –
otázka se z hrdla dere,
už běžíc ptá se: „Kdo tam? Kdo?“
Však necítí z té ruky zlo.

„Jsem k slunci měsíc, stín a noc;
líp vědět míň, než znáti moc.“

Hned znovu ptá se: „Jméno máš?“
„Nač o slova teď tolik dbáš?“

„Snad řekneš aspoň, jaký cíl?“
„Je dům, kde můžeš nabrat sil.“

Než dojdou k srubu vprostřed lesa,
údy ztěžknou, hlava klesá.
Pak vrznou dveře, ruka tápe,
neznámý se lampy chápe –
tu ruku chytne, zvedne v tvář
a jeho víčka slepí zář...

Dál únavě už neporučí;
zachytí ji do náručí,
uloží, než vstane den.

Až paprsky jí vezmou sen,
projde sama prázdným domem,
v ruce lístek s jedním „sbohem“.

Žádné komentáře:

Okomentovat