Cestopis z Anglie

Začátkem září nadešel dlouho očekávaný den, kdy jsme se Slanečkem měli vyrazit do Londýna, a ráno mi došlo, že se to opravdu děje. Já a batoh s pár kusy oblečení a zrcadlovkou teď na týden zmizíme do cizí země. Představa, která by mě měla naplňovat obavami, ve mně však budila víc očekávání a zvědavosti. Bylo načase změnit prostředí a cesta do Anglie měla právě začít...

úterý – obyvatelé East Endu vědí, kde mají svůj ručník
středa – po londýnských památkách a záchodech
čtvrtek – Tolkienův hrob v Oxfordu a jiné pamětihodnosti
pátek – miniaturní vesnice v rodišti Terryho Pratchetta
sobota – antikvariáty a vlaky s autopilotem
neděle – i v Londýně lze jít do kopce

Úterý
Když jsme se v Praze nasoukali do malého nízkonákladového letadla, motory na chvíli ukázaly, že mají jinačí sílu než běžné dopravní prostředky, a letadlo se s nedbalou samozřejmostí odlepilo od země, přišel (snad trochu předčasně) možná největší highlight celé cesty, totiž průlet nízkými mraky. To je opravdu něco! Zbytek cesty se už odehrával v nudných výšinách, kde nic není a dole šlo pozorovat jen variace na Google Earth, nebo spíš ani to ne, protože byla skoro všude oblačnost.

Ani jsem se nenadál a v nějakých 11 hodin jsme vystoupili na letišti Stansted. Sledoval jsem, jak si anglický officer bere čtyři pasy od mámy s dětmi a holčička mu ukazuje svého plyšového tygra, aby nebyl za ilegálního přistěhovalce... Pak už přišla řada na mě, ukázal jsem občanku, odpověděl officerovi že jsem tu na týden na dovolené a vkročil jsem do Británie. Slaneček šel cestou automatické kontroly pasů, ale elektronika ho neměla ráda, takže jsem nakonec byl v Anglii dříve než on c:

Bus nás odvezl ze Stanstedu na Waterloo Station, kde jsme si obstarali plánek metra a londýnskou lítačku Oystercard, kterou jsme si dobili za £30. Za dva dny vyšlo najevo, že nám to stačit nebude, a tak jsme po zbytek výletu využili možnost jezdit na platební kartu, ze které nám dopravní podnik nějakým nedopatřením strhl jen symbolickou £1 za den – díky! c':

Rozkoukali jsme se a zjistili, že se máme vydat po Jubilee a District lince metra, a vyrazili na víc jak půlhodinovou cestu. Mimo centrum přestalo být v metru dusno a poslední část cesty jel „Underground“ normálně po povrchu. Když jsme vyšli ven skrze všudypřítomné turnikety (díky kterým je asi v Londýně jen minimum černých pasažérů), ukázalo se, že jsme stihli dojet až kamsi do Asie. Cestou na hotel jsme míjeli vůni kari, různé krámky, islámská centra, ženy v hidžábu i ty úplně zahalené v burce. Kraj ručníkářů, jak poznamenal Slaneček.

Po check-inu na hotelu jsme se vyrazili najíst. Přejeli jsme několik stanic směrem k centru (z kraje ručníkářů jsme nevyšli) a zamířili do „Ocean Fish Bar“ na pravé fish and chips. Za cenu kolem šesti liber se mi dostalo ryby hodné hladového dělníka, kteří tento pokrm („národní jídlo“ se mi zdá jako moc honosný výraz) kdysi jedli ze starých novin. Nám to dali do papíru a igelitky a hodnocení 4,9* na Googlu nelhalo, na to co to mělo být to bylo fakt dobré a najedl jsem se dosyta.

Středa
Seděli jsme v hotelu na snídani a v televizi říkali, že dnešek bude muggy. Bez potřeby sahat po slovníku jsme uhádli, že tento výraz se odkazuje k tomu, jak je místy v londýnském metru, anebo v hrnečku s čajem, když ho přiklopíte: dusno.

První památkou, kterou jsme v Londýně navštívili, byl monument na stanici metra Monument. Slaneček ho potkal na své minulé návštěvě Londýna a na obrázcích mě hned zaujal, protože kromě připomínky Velkého požáru Londýna v roce 1666 funguje jako rozhledna – přímo v centru. Cenou za výhled jsou £4 a hlavně výšlap po malinkatém točitém schodišti, který dá člověku věru zabrat. Nahoře pak člověk uvidí Tower a vedle něj ty všemožné nové mrakodrapy, které v Londýně vyrostly (a ještě vyrostou, potkali jsme hodně stavenišť). Kromě toho se člověk ještě podiví nad řekou Temží, která je o poznání kalnější než pražská Vltava.

Možná je to změnou výšky okolí, ale zblízka mi Tower of London připadal trochu jako dětský hrad, takový drobný. A na cimbuří místo stráží míří svými fotoaparáty turisté... Hned vedle Tower Bridge se nachází Tesco Express, kde jsme si koupili oběd/svačinu/jídlo, totiž sendvič, pití a snack dohromady zlevněné na £3 v rámci „dealu“. Podobný „deal“ nabízí i Marks and Spencer a další řetězce – a protože člověk záhy přestává myslet v korunách a začíná myslet v librách, je to celkem výhodný „deal“.

Na druhé straně Tower Bridge jsme se jali hledat záchody, což se stalo naší pravidelnou kratochvílí. Slaneček tak zároveň sháněl podklady pro svou aplikaci na hledání záchodů, kterou chce vytvořit – a už začínám rozumět tomu, proč... Na orientační mapce jsme našli záchody poblíž City Hall, které byly zdarma, ale jinak patří mnoho londýnských WC firmě s poetickým názvem „City Loo“, která chce za vstup 50p do automatu, který nevrací. A jelikož jsme většinou platili kartou, nemohli jsme zaboha těch padesát pencí poskládat. Zřejmě se hodí rada, kterou u turniketu dostal Slaneček: „Just jump! It's easy!“

Hledání WC nás později zavede míst zvaných Little Venice, kde v kanále parkují takové ty lodi se zavřeným podpalubím, co jsou víc pod hladinou než nad ní, a ze zatáčky se řítí cyklisté ačkoliv napravo mají zeď a nalevo vodu bez jakékoliv zábrany. Záchody v parku jsou zavřené, opravují se. Díky muži klanícímu se čelem k lavičce po chvíli usoudíme, kterým směrem je Mekka.

Mám pocit, že je to cizí město, cizí země. Ne kvůli ručníkářům, ale jak i to britské je nakonec jiné, cizí. Odlišná architektura, odlišný styl. V metru varují, že „věci uváznuté ve dveřích způsobují zpoždění“ (a to byste přeci nechtěli). Napadá mě, že něco podobného by možná napsali Japonci. Hrdost není vidět jen z mrtvých památek, ale i z reklam: „Studujte v nejlepším městě světa.“ A všude, úplně všude jsou kamery.

Čtvrtek
Cestou do centra míjíme teď už dobře známé stanice na District lince metra. Anglická výslovnost je nevyzpytatelná, ale hlasatelka v metru nás naučila, jak se která stanice čte. A máme z nich podobnou radost jako ona, když je svou učebnicovou angličtinou pokaždé znovu nadšeně ohlašuje: Plaistow. Bromley-by-Bow. No kdo to vymyslel? :-)

Vystupujeme tentokrát na Paddingtonu, odkud nám jede vlak do Oxfordu. V automatu vyzvedávám koupené lístky a jdeme na nádraží. Slaneček si jde koupit asi zase pramenitou skotskou vodu (nejlevnější nápoj, nestojí ani libru) nebo možná smoothie. Mě v krámu zaujal pult se suvenýry. Všude samý medvídek Paddington s cedulkou: „Please look after this bear.“ Jeden medvídek byl unbearably cute, tak jsem ho koupil a rozhodl se, že když je ze série knih pro děti, že nějakou tu knihu seženu a přivezu si je oba jako suvenýr.

I vlaky jsou vyřešené přes turniket, který při nástupu jízdenku naskenuje a při výstupu ji sežere. Po svižné hodinové cestě anglickým osobákem přijíždíme do univerzitního městečka Oxfordu. Poprvé se ke slovu přihlásilo anglické počasí, když nás v dosud teplém a slunečném dni zastihla menší vichřice a myslel jsem, že mi uletí můj sendvič a vzápětí za ním i já. Zkušený Slaneček vytáhl mikinu, blbý já jsem vytáhl jen šátek, protože jsem si nic jiného nevzal. Poznámka: Nikdy v Anglii nespoléhej na to, že si vezmeš krátkou košili a projde ti to...

Naštěstí se počasí trochu umoudřilo, když jsme se přiblížili k prvnímu cíli naší cesty. Museli jsme pochopitelně navštívit jednu z bradavických..., ehm, oxfordských kolejí, a naše volba padla na Balliol Colledge, kde studoval sám Sir Humphrey, známý tajemník ze seriálu Jistě, pane ministře. Z nepochopitelných důvodů se ale Balliol raději chlubí tím, že tam měli Jana Viklefa a Roberta Browninga (to jsem nevěděl) – Humphrey nemá v turistické brožurce ani zmínku :c

Když jsme se za £2 nabažili bradavických reálií, vyrazili jsme autobusem směrem na sever, do míst, kde je pochován J.R.R. Tolkien. Hřbitov je na podobné návštěvníky připraven a již u vchodu vás čeká první ukazatel vedoucí k hrobu známého autora. Samotný hrob je obklopen mincemi (mezi kterými nechyběla česká koruna, doplnil jsem ještě desetikorunu) a především přímo pod nápisem na náhrobku stojí figurka Gandalfa Šedého.

Večer na hotelu jsme objevovali britské televizní vysílání. Kromě přenosů z paralympiády se jako vděčný kanál ukázalo BBC Parliament, kde bylo vidět něco docela jiného než u nás, včetně předsedajícího dělajícího si srandu z poslanců. Aktuálním politickým tématem bylo zřizování nových gymnázií. O kanál vedle se prodávaly šperky v jakémsi nikdy nekončícím živém teleshoppingu.

Pátek
Při plánování výletu do Anglie mě popravdě ani tak netáhla myšlenka, že uvidím na vlastní oči Tower, Big Ben a další učebnicové památky. Chtěl jsem mít vlastní cíl, něco s čím bych si ten výlet spojil a mohl si říct: to byla „moje Anglie“. – Když jsem na mapě pátral po obcích, kde se natáčely Vraždy v Midsomeru, našel jsem na půl cesty do Oxfordu městečko Beaconsfield. Nenápadná obec, kde se (jak jsme později zjistili) také narodil Terry Pratchett, ale krom toho tam začátkem minulého století vznikla původně čistě soukromá „Model Villiage“ zvaná Bekonscot. V jedné epizodě Vražd z Midsomeru dokonce vystupuje.

Od myšlenky zvládnout návštěvu Oxfordu i Beaconsfieldu v jeden den jsme naštěstí upustili, to bychom nestíhali. Chtěl jsem Bekonscot navštívit ve všední den, aby tam nebylo tolik lidí, a tak volba padla na pátek. Slaneček na nádraží našel £10, což shodou okolností činilo i vstupné do Bekonscotu, a tak nemusel být smutný, že se mnou místo obíhání památek jde na tuhle dětskou atrakci.

„Model Villiage“ však není ledajaká atrakce, i když tak zdálky může působit. Při bližším pohledu na malé domečky a panáčky je patrná nesmírná pečlivost, s jakou je vše zařízeno: od detailně vyrobeného zboží v miniaturních výlohách obchodů až po spousty drobných scén, které se v těch kulisách odehrávají, policajta honícího zloděje a tak podobně. Je to opravdu famózní věc a za těch £10 pro dospělého rozhodně stojí.

Odpoledne už jsme opět byli v Londýně a užívali si vyhlídkovou cestu z horního patra autobusu (moderního a na hybridní pohon, klasického double deckeru jsem se nedočkal). Cestu učinil pamětihodnou především pán sedící vzadu a hovořící do telefonu lámanou angličtinou něco o tom, že ten na druhém konci spojení je v klidu, protože má ženu, ale „oni“ se dostanou do homosexual heaven, a to nechceš. Kromě „muggy“ tedy už druhý výraz, který jsme si z Londýna odvezli c':

Zavítali jsme do Regent's Parku (jiný park než na obrázku výše), kde na lavičce seděl havran a vůbec tam byla spousta ptactva (a lidí, kteří si chtěli zavděčit ptactvo drobením pečiva). Prošli jsme kolem Buckinghamského paláce, kde za branou stojí dva policajti a jedna policajtka se samopaly. Královna nevítá...

Sobota
Při cestách metrem se poměrně často stávalo, vlak na chvíli zastavil a strojvedoucí hned zahlásil, že stojíme na červené a za chvíli zas pojedeme. Když jsme na jedné stanici viděli holuby procházející se po nástupišti, napadlo nás, v čem onen „red signal“ vlastně možná spočívá c':

V sobotu jsme však metro záhy opustili a přestupili na DLR, moderní trať s počítačem řízenými vlaky, která jezdí v jihovýchodní části Londýna a mimo jiné do Canary Wharf, kam se chtěl podívat Slaneček. Je to nové londýnské City, oblast bankovních mrakodrapů. Vzpomínám si, že jsme tam asi hodinu bloudili v obchodních pasážích snažíce se najít cestu k M&S a později k WC.

Když jsme pak dojeli do centra, vyplnila se předpověď a poprvé nás zastihl déšť. Zašli jsme do Science Museum, kde mají vystavenou část Difference Engine a taky roztavenou misku z Hirošimy. Muzeum je zdarma, ale většina návštěvníků asi stejně přispěje, když jsou u vchodu dotázáni pánem u kasičky.

Bylo načase koupit si nějaké knihy, což byl druhý z mých cílů v Anglii. Počasí stejně procházkám nepřálo, a tak jsme zašli do uličky Cecil Court, která je plná knihkupectví. Chtěl jsem si původně koupit knihu o medvídku Paddingtonovi, ale antikvariát Marchpane byl trochu jiná liga, první vydání v ceně přes sto liber jsem úplně koupit nechtěl a druhé vydání za £35 popravdě také ne, když je to pro mě obyčejná kniha z 60. let.

Rozhodl jsem se ušetřit a zainvestovat spíše do poezie. Stephen Poole měl zavřeno, tak jsem to zkusil o pár kroků dál v Any Amount of Books. Na můj dotaz na Roberta Browninga mi antikvář prozradil, že toho už v Británii nikdo nečte :c, ale že v suterénu jistě nějakého najdu. Nakonec jsem ho našel až o dům dál, kde jsem taky koupil studijní vydání Blakea a paperbackové Lyrical Ballads. Dohromady ještě s D.H. Lawrencem mě to stálo zrovna těch £35.

V běžném knihkupectví jsme objevili přeloženou „Central European Classic“ Válku s mloky a taky pokračování Malého prince. Oh my god. Slaneček si koupil knihu o Londýně.

Neděle
Živá hudba, která měla v hotelové putyce proběhnout minulý den, se nakonec nekonala. Čekal nás zde už jenom check-out, během kterého jsem se ptal, co vlastně znamená „Arms“ v názvech hospod, a zdálo se, že pravdu má spíš Slaneček se svou teorií o zbraních než já se svou teorií o náruči.

Před odjezdem na letiště jsme se ještě zajeli podívat do Camdenu a Hampsteadu, na sever od Regent's Parku. Na první pohled pěkná, poklidná oblast se starousedlíky, kde Londýn přestává být rovina a stoupá mírně do kopce. Bydlela tu i Agatha Christie nebo John Keats (dům, kde bydlel, když se seznámil s Fanny a napsal své slavné ódy, je rekonstruován a je v něm muzeum, ale byl jsem jen venku).

Čas odjezdu se pomalu, ale jistě blížil. Cesta autobusem se nekonala, zastávka byla zrušena a nakonec jsme se raději dopravili na letiště vlakem... Po týdnu už se mi Anglie nezdála tak cizí, jako po prvních pár dnech. Bylo to fajn, stálo to 13,5 tisíce a především, stálo to za to. Tak zas někdy!

P.S.: Díky Slanečkovi za společnost a průvodcovství :-)