Při slovech „čtenářský deník“ se mi vybavuje chvíle, kdy je nějaká absurdně pozdní hodina, například jedenáct večer, a já musím mít do rána napsáno o několika knihách. Uh! Později na gymnáziu nám češtinářka říkala, že ten „čtenářský deník“ není samoúčelná úlitba škole, ale že má svůj smysl. Když už mě žádný „deník“ nestraší, možná nastala ta správná chvíle s ním začít... Anebo to alespoň zkusit. Když už píšu o anime, je škoda knihy nechat stranou.
Ulice Temných krámků (Rue des Boutiques Obscures)
1978, Patrick Modiano
Do které doby to spadalo? [...] Bylo mi tu nyní snad něco povědomé – vchod, velká čtverhranná rohožka, šedé zdi, bublina na stropě, obepnutá měděným páskem? Skrze skleněné tabulky ve dveřích jsem viděl spodek schodiště a měl jsem chuť vykročit po něm zvolna vzhůru, abych si zopakoval své někdejší pohyby a znovu si prošel, kudy jsem tenkrát chodil.
Guy Roland je asistent soukromého detektiva, který odchází na odpočinek. Hrdina se rozhodne vydat se po stopách své vlastní minulosti, kterou mu vzala ztráta paměti. Nachází a zase ztrácí sám sebe na fotografiích, ve vyprávění cizích lidí, na místech dětství, které snad bylo to jeho, až nakonec získá poměrně přesný obraz své minulosti.
Kapitoly tvoří jednak vyprávění „ze součastnosti“, ale i různé výpisy informací, vzpomínky hlavního hrdiny a dokonce vzpomínky cizích lidí, ve třetí osobě. Je to hezky uděláno.
Postavy, které Guy při svém pátrání potkává, jsou vesměs existence, které mají „dobré časy“ za sebou. Ale kdy ty „dobré časy“, po kterých hrdina pátrá, vlastně byly? Kolik mu vlastně je let? Kniha je zkreslená svým vypravěčem. Jisté je, že důležité události se odehrávají v době nacistické okupace Francie; což je doba, kterou autor sám nezažil, a ačkoliv ho fascinuje svou všudypřítomnou úzkostí, nepodařilo se mu ji (podle mého soudu) dostatečně oživit. Nejpůsobivější a nejúzkostnější pasáž knihy se koneckonců odehrává „v současnosti“ („jezdec má volný večer“).
Dalším neduhem
Temných krámků je, že končí jaksi „do ztracena“. To mi jako čtenáři vadí.
Patrick Modiano dostal loni Nobelovu cenu za literaturu, tak jsem na něj ostatně přišel.
Ulice Temných krámků není špatná kniha, ale ve výsledku mě nenadchla. (Nezdá se mi to jako materiál na Nobelovku; a zlí jazykové tvrdí, že Modiano píše pořád dokola tu samou knihu. Nevím.)
Naštěstí jsem si spolu s
Temnými krámky koupil ještě jednu další knihu.
Věž (The Spire)
1964, William Golding
„Na tenhle den jsem čekal půl života!“
Proti němu na druhé straně improvizovaného prkenného stolu s modelem katerdály stál kancléř. Na jeho obličej, odjakživa bledý, padal tmavý stín.
„Já nevím, pane děkane. Já nevím.“
Autor známějšího příběhu
Pán much (
Lord of the Flies) vypráví o stavbě katedrály, respektive o přístavbě obrovské věže, kterou děkan Jocelin chápe jako své poslání od Boha, „zhmotněnou modlitbu“. Bláznivá stavba však hrozí zničit své stavitele, katedrálu i jeho samotného.
Ač je
Věž napsána ve třetí osobě, i zde je zkreslení vypravěčem, a to mnohem výraznější než v
Temných krámcích. Jocelin ostatní postavy „zahrnuje svou láskou“, navštěvuje ho anděl a později i ďáblové. Je to výpověď člověka, který mnohé neví anebo si to nechce přiznat. Ač se věži přezdívá „Jocelinovo šílenství“ a stavitel ho v jednu chvíli nazve „ďáblem“, Jocelin zůstává lidskou postavou – víc než jen naivní, zaslepenou, sobeckou či zoufalou figurou.
Goldingův příběh se odehrává ve středověku, ale je to především nadčasové zamyšlení nad lidskou povahou, varování před zlem. Kdesi jsem o
Temných krámcích četl, že v sobě mají něco z Čapka –
Věž se mi zdá čapkovitější. Kromě Čapkových varovných románů má Jocelinovo objevování sebe sama i něco z
Obyčejného člověka (což je kniha, které si velmi cením).
William Golding dostal Nobelovu cenu v roce 1983. Těším se, až si přečtu ostatní jeho knihy.
Věž rozhodně doporučuji.
Guy Roland je asistent soukromého detektiva, který odchází na odpočinek. Hrdina se rozhodne vydat se po stopách své vlastní minulosti, kterou mu vzala ztráta paměti. Nachází a zase ztrácí sám sebe na fotografiích, ve vyprávění cizích lidí, na místech dětství, které snad bylo to jeho, až nakonec získá poměrně přesný obraz své minulosti.
Autor známějšího příběhu Pán much (Lord of the Flies) vypráví o stavbě katedrály, respektive o přístavbě obrovské věže, kterou děkan Jocelin chápe jako své poslání od Boha, „zhmotněnou modlitbu“. Bláznivá stavba však hrozí zničit své stavitele, katedrálu i jeho samotného.
