že nemohou vystát palety a smyčce,
básníky, co znají smát se jen,
neb každý ví, či pozná v chvilce,
že pozdě je konat, až vyjde ven
roj aeroplánů, vzducholodí,
co na města své bomby shodí
jak na dvorské hře kuželek.
Každý má roli v tragédii,
tam Hamlet co kráčí, zde ten Lear,
tady Ofélie, tam Kordélie;
a nikdo z nich, když děj se končí
a chvěje nad ním opona,
nikdo kdo múze hledí v oči,
nezalkne slova zlomená.
Vědí, že Hamlet s Learem se smějí;
radost je rubem hrůzy vší.
Každý kdo snil, kdo nalezl, pozbyl;
oslepl; slunce v lebku pálí;
nejhorší obraz, co jsme znali.
Ať Hamlet dumá a Lear kleje,
na stotisíc se opon chvěje
ve stotisíci divadel,
není o unci, o píď větší žel.
Jak poutníci přišli, či na lodi připluli,
na mule, velbloudu, oslu či koni,
ty prastaré říše, jimž hrana zvoní.
Tak sťal je čas, i dílo jich:
co z mramoru sochal Kallimachos -
ladně, jak z bronzu tepal by -
kamenná sukna, jež zdál se zvedat
vánek moře - vše je prach;
lampu jeho, co tančila na slunci
podobná palmě, vzala první tma;
vše zřítí se, je vystavěno znovu,
a ten kdo staví radost v srdci má.
Dva Číňané a za nimi jde třetí:
lapisu lazuli jich tvary sochař dal,
nad hlavou v letu strnul pak
těm třema dlouhověký pták;
ten vzadu, co jistě sluhou je,
nese hudební instrument.
Kdekoli kámen vrásku zvedá,
kde odřený je, modř kde bledá,
tam bystřinu či závěj tuším,
vrcholky hor, jimž zima sluší,
ačkoli broskev či třešeň milá
u srubu jistě zdobí cestu,
kam míří oni Číňané; jak rád
bych je tam viděl stát!
Odtamtud všechna pohoří i nebe,
tragickou scénu cele přehlédnou.
Jeden poručí hudbu tklivou;
jemnými prsty se struna chvěje.
A jejich oči zpoza vrásek, jejich zrak,
ten prádávný, jiskrný zrak, se směje.
