Azar na cestách, kapitola 3 – Návštěva u Locksana
„Jmenuje se Locksan. Je to obchodník s pozemky, nebo podvodník s pozemky, podle toho, jak se to vezme.“
„Okna jsou ze všech stran?“
„Zezadu nejsou.“
„Je to vysoko.“
Byli jsme opření o zeď protějšího domu. Před námi stál patrový dům se štukovou fasádou, sídlo obchodníka Locksana.
„Víme, jak to vypadá uvnitř?“
„Locksan má služebnictvo a často si domů bere... společnice. To je všechno.“
„Bude to nebezpečné.“
„V devět hodin se sejdeme tady. Obstarej si, co potřebuješ.“
Když jsem snídal, přisedla si ke mně ona elfka-banditka a zeptala se, jestli dnes večer také plánuji nějakou akci. Slovo dalo slovo, a tak vznikl plán na krádež v bohaté čtvrti. Lépe řečeno, stal jsem se součástí jejího plánu, který musela připravovat už dříve.
Díval jsem se, jak její plášť mizí v davu. Nebyla nervózní, nebo to na sobě nedala znát. Dnešní krádež je však něco jiného než ta z předchozího dne: dům na hlavní ulici, stráže; služebnictvo; Locksanovy večerní radovánky; vysoké první patro. Budu potřebovat lano. Má Locksan domácí mazlíčky? Nevím.
Pak tu byla ještě jedna, největší neznámá. Elfka. Ráno jsem se jí zeptal, proč mi důvěřuje a proč bych měl věřit já jí. „Nemysli si, že ti důvěřuji. Ale vím o tobě víc, než si myslíš. To ti musí stačit.“
A stačilo mi to. Bylo klidně možné, že se znala s mámou a někdy mě viděla. Nepamatuji si na ní, ale to nic neznamená. Je trochu zvláštní, i na elfa v cizím městě. A koneckonců, nemám nic lepšího na práci...
Šel jsem do obchodu koupit lano s hákem a pak jsem se vydal hledat nejbližší hostinec na oběd. Brzy jsem jeden našel, stál naproti velkému domu, který však nyní připomínal spíše zříceninu. V takovém sousedství snad bude levno!
Usadil jsem se sám ke stolu, objednal si a vyčkal na jídlo. Zvlášť levně tu tedy nebylo, ale kuře s bramborem bylo dobré. Když jsem dojedl, objednal jsem si ještě jedno pivo a řekl hostinskému, jestli se u mě může na minutku zastavit, až bude mít volno.
„Co si pán přeje?“ zeptal se hostinský, když obsloužil hosty.
„Včera jsem přijel do města a teprve se tu rozkoukávám... Napadlo mě, že si dnes večer trochu povyrazím, jestli si rozumíme, ale zatím jsem nikde neviděl žádný podnik!“
„Tak to jste na správný adrese! Teda, tak před třema lety byste byl. Ta barabizna naproti, to bejval největší hampejz v celým Grimuru. Jenže pak to začalo nějak upadat, ne že by nebyli zákazníci, ale... Moc vám k tomu neřeknu, neviděl jsem do toho. Tak nebo tak, teď to všechno shrábnul ten druhej nevěstinec na protějším konci města.“
Nechal jsem si popsat cestu a pomalu se vydal zpět do ulic. Odpoledne jsem strávil prohlídkou obchodů a různých čtvrtí. Konečně, kolem osmé hodiny, jsem dorazil na adresu jediného nevěstince v Grimuru, kde si Locksan musel objednávat své společnice. Už měli otevřeno.
Vešel jsem dovnitř a ovanul mě těžký vzduch v tlumeně osvětleném interiéru. Z červeně čalouněného křesla se zvedla nízká, široká dáma a vykročila mi naproti.
„První dnešní zákazník – a hned nová tvář! Jak se vám u nás líbí? Jsme nejlepší podnik v Grimuru, mladý pane. Ach, takové mládence tu často nevidíme! Ale u nás si vybere každý! Mám hned zavolat děvčata?“ řekla majitelka překotně.
„Pokud budete tak laskava,“ odvětil jsem poměrně klidně, ačkoliv jsem si svůj plán na získání informací stihl z větší části rozmyslet.
Za chvíli už mi madam představovala čtyři mladé zaměstnankyně a já stál před prvním problémem dnešní krádeže: která z nich má co do činění s Locksanem? Představil jsem si, že jsem malý, tlustší muž středního věku. To byl mohl být Locksan, i když jsem ho ve skutečnosti nikdy neviděl.
Vybere si tu s krátkými černými vlasy? Ne. Vybere si zrzku? Řekněme, že ne. Pak je tu vysoká blondýna silnější postavy a vedle ní ještě jedna, drobnější, s dlouhými vlasy. Co já vím, to by mohla být ona.
Řekl jsem madam, koho jsem si vybral. „Tak pojď za mnou,“ usmála se blondýnka a zavedla mě nahoru do pokoje, který byl podobně nevkusně zařízen jako hala v přízemí. Na nočním stolku stály hodiny, které mi hned připomněly, že se kvapem blíží devátá večerní.
Děvče v jednoduchých bílých šatech mezitím zamířilo k posteli uprostřed pokoje. „Máme spolu půl hodiny, nebo i víc, jestli budeš chtít... Tak odlož zbraně a pojď mi říct, co máš rád.“ S těmito slovy se usadila na kraj postele.
Měla pěknou tvář a hlas poněkud vyšší než elfka. Proč jsem sem chodil? Odložil jsem si meč a přisedl si k ní, abychom to měli co nejdříve za sebou.
„Vlastně jsem tady kvůli jednomu vašemu zákazníkovi. Jmenuje se Locksan. Znáš ho?“
„Locksan?“ řekla dívka rozčarovaně. „Ten sem nechodí, jen si vždycky nechá poslat Bellu k sobě domů...“
„Je tady dnes Bella?“
„Ne, myslím že má volno,“ řekla lhostejně. „Nebo možná je teď u Locksana, oni si to domlouvají spolu,“ dodala.
Z výrazu mého protějšku bylo zřejmé, že je z naší konverzace podobně nadšená jako já. Podíval jsem se na hodiny, které ukazovaly něco po osmé. Podíval jsem se na ni. V tu chvíli se mi v hlavě objevila příhodná myšlenka, kterou jsem raději hned vyslovil.
K Locksanově domu jsem nakonec dorazil jen pár minut po deváté. Ve stínu už čekala vysoká postava v plášti, která se mě hned zeptala: „Kdes byl?“
„Sháněl jsem informace.“
„V nevěstinci? Vážně?“
„Jak to víš?“
„Táhne to z tebe. No, a co jsi zjistil?“
„Ehm, nic.“
„Jak myslíš. Doufám, že jsi na dnešek alespoň vybaven...“
„Koupil jsem lano.“
Patro Locksanova domu mělo čtyři okna. V nejpravějším okně se svítilo. Rozhodli jsme se zkusit okno na opačné straně. Kolem dokola nikdo nebyl, nahodil jsem lano do držáku na vlajku mezi levým a levým prostředním oknem. Zdálo se, že drží dobře.
Elfka ho zkusila také a dala mi ruky svou dýku. Bude hlídat, zatímco já vylezu nahoru, otevřu okno, vezmu co lze a vrátím se zpět. V případě nebezpečí bude signálem soví houkání.
Strčil jsem si elfskou dýku dozadu za pás a začal šplhat vzhůru. Pak přišel nejproblematičtější úsek, dostat se na římsu a k oknu a jednou rukou ho vypáčit. Naštěstí byla fasáda domu poměrně zdobená, a bylo se čeho chytit. Navíc se ukázalo, že okno je pouze dovřené. S jistou dávkou štěstí jsem tedy za chvíli stál uvnitř pokoje.
Po pravé straně byla vyvěšena velká mapa a přede mnou stál masivní dřevěný stůl. Jsem v Locksanově pracovně. Přes dveře byly slyšet tlumené hlasy, zřejmě veselí v pravém okně. Bez dalších odkladů jsem začal páčit zámek u první zásuvky stolu.
Trvalo mi to dlouho a začínal jsem být nervózní. Za dveřmi se ozval vzdálený výbuch smíchu. Konečně zámek cvaknul a zásuvka odhalila své poklady: váček s mincemi, volně ložené šperky a nějaké listiny.
Zběžně jsem nahlédl do váčku. Bylo v něm mnoho stříbrňáků, možná dohromady jeden zlatý. Zavřel jsem váček a sesbíral prsteny a náhrdelník – když tu zvenku zahoukala sova. Bylo otevřené okno a vedle něj stále visel můj provaz. Podíval jsem se ven.
Elfku v plášti jsem nikde neviděl, zato po ulici přibíhali dva strážní a volali: „Zloděj!“ V okamžiku jsem zvážil, co udělám. Možnost vydat se dále do domu jsem zavrhl, a tak zbývala pouze cesta, kudy jsem přišel. Přímo vstříc strážím.
Schoval jsem lup do kapes a vyhoupl se z okna k lanu. Stráže se už přiblížily natolik, že jsem jednoho z nich srazil při slaňování dolů. Druhý strážný vytáhl meč a já také. Ani jednomu se nedařilo protivníka zasáhnout. Druhý strážný se mezitím zvedal ze země.
Bylo potřeba zvítězit rychle. Zběsile jsem sekl po svém protivníkovi, který však stihl uskočit, a tak utrpěl jen povrchovou ránu. Druhý nepřítel měl již připravený meč k úderu. Jen tak tak jsem vykryl jeho ránu. První strážný na nic nečekal a bodl. V levém rameni jsem ucítil prudkou bolest. Zoufale jsem sevřel jílec meče a snažil se nespadnout na dlažbu.
Další úder však nepřišel, místo toho se ozvalo řinčení meče druhé stráže. Šermoval s postavou v plášti, která ho vzápětí bodla do břicha a vyřadila z boje. Přemohl jsem bolest a zaútočil na zbylého protivníka, který můj útok bez problémů odrazil. Nyní zaútočila elfka, která strážného zatlačila trochu stranou, dál ode mne. Po chvíli souboje udělala stejný úder jako prve a i druhý strážný se poroučel k zemi.
„Zvládneš běžet?“
„Ano.“
„Máš něco?“
„Ano...“
„Tak poběž!“
Nějakým způsobem jsem se ocitl v našem hostinci, ve svém pokoji. Seděl jsem na posteli, do půl těla nahý, a elfka se právě chystala ošetřit mé rameno. Dotkla se mě elfskou mastí, ale měl jsem pocit, jako by mě opět někdo bodal.
„Bolí to?“
„Jako čert.“
„Jsi upřímný.“
Když skončila léčebná procedura, vytáhl jsem z kapsy váček a šperky a rozložil je na postel. Elfka se zeptala, kolik je peněz.
„Možná jeden zlatý,“ odhadl jsem.
„Tak je spočítej. Já se zatím podívám na ty prsteny.“
Ve váčku bylo přesně 80 stříbrných. Elfka navrhla, že si mám nechat peníze a ona si vezme prsteny a náhrdelník, které mají srovnatelnou cenu.
„Dobrý pokus,“ odpověděl jsem.
„Jsi chytřejší, než vypadáš.“
„Zítra půjdeme ty věci prodat a rozdělíme si peníze.“
„Dobře. Na noc si ty nechej stříbrné, já si nechám šperky.“
„Věřím ti.“
Na to elfka posbírala prsteny, vzala si ode mě svou dýku a mlčky zamířila ke dveřím. Když odcházela, popřál jsem jí dobrou noc. Na chvilku se zastavila, pak řekla: „Tak zítra,“ a zavřela dveře.
V noci pršelo a ačkoliv jsem byl unavený, dlouho jsem nemohl spát. Myslel jsem na to, jak jsem si v nevěstinci nechal ve zbylém čase udělat masáž, a jak jsem dnes málem přišel o život. Když jsem konečně usnul, zdálo se mi o vlnitých vlasech elfky.
Žádné komentáře:
Okomentovat