Azar na cestách – kapitoly 1, 2

Azar Dragneel je zloděj v jedné nejmenované hře dračáku, a Azar na cestách je povídkové vyprávění o něm. Čeká nás fantasy příběh plný dobrodružství, elfů, soubojů, romantiky, zlých mágů a elektřinou jiskřících olgojů. To vše na motivy skutečných událostí pod vedením paní jeskyně Toki Saitō.

Jednotlivé kapitoly, které už vyšly, najdete tady.
K dispozici je i PDF verze (všechny kapitoly dohromady).

V kapitolách 1 a 2 budeme sledovat první kroky Azara ve městě, kam právě dorazil. Koho tam potká? Čtěte dále!

Azar na cestách, kapitola 1 – Okradení zloděje

„Nábor do královského vojska“
„Výpomoc na poli – rychlý výdělek!“
„Hledá se alchymista“
„Jsi mladá slečna, která si chce přivydělat? Čti dál!“

Pomalu jsem odvrátil oči a opustil své místo před nástěnkou, které hned zaplnil někdo další. Snad to byl voják, alchymista nebo všeho schopná slečna.

Rozhlédl jsem se po kulatém náměstí. I v době oběda tu bylo rušno. Listonoš obcházel domy, středem náměstí šly dvě dobře ozbrojené stráže ve veselém hovoru, stánkaři nabízeli své zboží. Nic k jídlu to však nebylo, a tak jsem vyrazil dále do města.

Prošel jsem několik ulic a zastavil se u vývěsního štítu hostince. Sahal jsem po klice, když tu se dveře otevřely samy a za nimi se objevila postava staršího muže se džbánkem. Pomalu vyšel ze dveří, držíc jednou rukou je a druhou rukou svou nádobu, ze které nespouštěl oči. Když došel ven, pohlédl na mě a omluvně kývl hlavou. Usmál jsem se a vkročil dovnitř.

Podnik byl plný, jen v koutě jsem našel jedno místo pro sebe. Když dorazil poněkud nervózní hostinský, objednal jsem si pivo a utopence. Z mého posledního stříbrného zbyly už jen měďáky. A to ani nemám zaplacený nocleh...

Opět jsem vyrazil do ulic. Lidí postupně ubývalo, až byly kvečeru vedlejší ulice téměř liduprázdné. Šel jsem pomalu a díval se na dveře a do oken. Až jsem ho uviděl.

Dvoupatrový dům s modrou omítkou, porostlý břečťanem. Vedle domu vedla úzká ulička na dvůr, který byl bez oken, s výjimkou onoho modrého domu. Všude bylo ticho a musel jsem se ovládnout, abych nedal najevo své vzrušení.

V prvním patře domu bylo vedle břečťanu pootevřené, potemnělé okno.

Zkusil jsem, zda mě popínavá rostlina udrží. Nakonec jsem našel vhodné místo a vydal se směrem vzhůru. Když jsem vyšplhal na úroveň okna, nahlédl jsem dovnitř. Tma a ticho.

Dal jsem nohu na parapet, otevřel okno a vlezl dovnitř. Ani okno nedělalo žádný hluk. Když mé oči přivykly šeru, zjistil jsem, že se nacházím v ložnici. Opatrně jsem nahlédl do skříně, kde byly běžné, bezcenné šaty.

Zatrnulo ve mně, když při zavírání dveře skříně trochu zaskřípaly. Otočil jsem se k oknu a čekal, připraven k rychlému ústupu. Naštěstí však opět zavládlo ticho, a já se rozhodl prozkoumat noční stolek.

Stolek měl jen jednu zásuvku, zamčenou. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl své nástroje. Vložil jsem šperhák do zámku a odemkl ho snad stejně rychle, jako bych měl klíč.

„Jak se někdo může uživit výrobou tak nekvalitních zámků?“ pomyslel jsem si. Otec jim říkal „šmejdy“. Ostuda řemeslníka.

V zásuvce byl váček s mincemi. Zdálo se, že je v něm dobrých padesát stříbrných. Nechtělo se mi brát všechno, když si ti lidé ani nemohou dovolit kvalitní nábytek, ale vyrušil mě hluk z přízemí, a tak jsem bez dalšího otálení zavřel šuplík, váček schoval do kapsy a vylezl oknem ven.

Když jsem z břečťanu tiše slezl na zem, měl jsem náhle velmi nepříjemný pocit. Vzápětí mě někdo vysoký vzal za rameno a k hrdlu mi přiložil dýku.

„Ani hnout,“ řekl hlas. Nebyl to hrubý hlas rváče, ani vyplašený hlas zlodějíčka. Co bylo zvláštnější, patřil ženě. Zvedl jsem ruce na znamení spolupráce. Bojovat nemělo smysl.

Lupička pustila mé rameno a volnou rukou mi prohledala kapsy, držíc mi stále čepel u krku. Když našla můj lup, sáhla do váčku a vzala si z něj hrst mincí. Proč si nevzala vše? Vyprovokován podivnou situací, ohradil jsem se: „To je krádež!“

„Okrást zloděje, to není krádež,“ odvětila lupička. V jejím věcném tónu se objevil stín pobavení. „Nic nezkoušej,“ dodala a sňala mi dýku z hrdla, aby ji vzápětí namířila na má záda.

Odvedla mě několik kroků stranou a postupně mě připravila o vrhací dýky, které mi vyndala z pouzdra na noze. Dýky se jedna po druhé zabodly do sudu na protější straně dvora. Nakonec oddálila zbraň, kterou mě držela v šachu, a skopla mě na zem.

Když jsem se ohlédl, postava v kápi právě zmizela za rohem. Byla rychlá. Než abych se ji vydal pronásledovat, rozhlédl jsem se, jestli ta scéna nevzbudila pozornost v domě. Okno bylo naštěstí temné jako předtím. Rychle jsem vysvobodil své dýky a vyšel ze dvora hledat levný nocleh.

Kapitola 2 – Hon na nestvůry

Nocleh jsem našel v jednom odlehlejším hostinci a dopřál jsem si štědrou večeři s pečeným kuřetem. Když jsem totiž vytáhl váček s penězi, zjistil jsem, že i po okradení mi pořád zůstalo dvacet stříbrných k dobru. Pro nejbližší dobu mám o živobytí postaráno...

Svůj druhý den ve městě jsem se rozhodl věnovat průzkumu. Ráno jsem se zastavil na trhu a nakoupil si jablka, sýr a pečivo. Na nástěnce se neobjevilo nic nového.

Když jsem se později na náměstí vrátil, něco se tam dělo. U stromu stál hlouček lidí a jeden muž k nim rozhněvaně řečnil. Mohl to být prorok nebo člen nějaké náboženské sekty, ale nevypadal nijak neobvykle, spíš jako jeden z trhovců. Což znamená, že se určitě baví o...

„Sousedovi se ztratily dvě ovce ze stáda.“
„Nám vzali slepice a podřízli kohouta. Děti ho ráno našly...“
„Ty nestvůry pijí krev!“
„Je čas s nima zatočit. Ať táhnou, kam patří!“

Posadil jsem se opodál a ukusoval z jablka, zatímco lidé v hloučku hovořili. Ačkoliv mluvili o pomstě, vypadalo to, že už si dostatečně ulevili a za chvíli se rozejdou každý svou cestou. Zřejmě by to tak dopadlo, kdyby nepřiběhl další podobný muž a nezavolal jediné slovo: „Támhle!“

Jako na povel se celá skupina rozběhla tím směrem a já vyrazil za nimi. Běžely hospodyně, prodavači, měšťané a dokonce i člen stráže. Zepředu se šířily informace, kudy se pronásledovaní ubírají. Hon však neměl žádného vůdce, a tak se dav postupně dělil a zmenšoval.

Ve spleti malých uliček se mi podařilo získat náskok. Zřejmě jsem však špatně odbočil, a tak se stalo, že poslední ulička končila naskládaným haraburdím a zdí. Byl to tichý kout, hlučnou běžící skupinu nebylo nikde slyšet. Mezi bednami na konci se něco hýbalo.

Pomalu jsem přistoupil blíž. Než jsem došel na konec uličky, zpoza bedny se vynořila postava s mečem namířeným na mě.

„Odejdi,“ pravil známý hlas.
„Myslím, že tě ztratili,“ odpověděl jsem.

Banditka měla sundanou kápi a v šeru jsem pomalu rozeznával její rysy. Byla to elfka s tmavými vlasy a upřeným pohledem. Hovořila lidskou řečí téměř bez přízvuku.

„Nepotřebuji pomoc. Jdi si svou cestou,“ řekla. Vzápětí se zpoza bedny ozval další, poněkud zastřený hlas, který pronesl něco elfsky. Elfka mu odpověděla, zřejmě odmítavě.

„Pomohu vám,“ nabídl jsem se.
„Lidé elfům nepomáhají,“ odporovala.
„Ne všichni lidé jsou stejní.“
„Proč bych měla věřit zloději?“
„A od kdy elfové kradou?“
„Dělala jsem, co bylo nezbytné.“

Chvíle ticha.

„Máte kam jít? Můj hostinec je kus odsud.“
Elfka konečně sklonila zbraň. „Dobře. Běž před námi,“ řekla, nasadila si kápi a pomohla svému druhovi za bednou, aby se postavil na nohy.

Tak rychle, jak elfovo zranění dovolilo, jsme došli do hostince. U baru si zaplatili nocleh na dva dny a večeři na pokoj. Toho dne už jsem je neviděl.

další kapitola →

Referenční obrázek k elfce. Takhle zhruba vypadá, jen bez korunky.