Tak směle do toho!
Azar na cestách, kapitola 4 – Lilie pro Saluse
Probudil jsem se ze sna a přivítal mě nízký strop pokoje. „Budu ještě chvíli ležet v té teplé dece,“ řekl jsem si, nevěda v tu chvíli, kde jsem, ani jak jsem se tam ocitl.
Něco se mi zdálo. Co to bylo? V hlavě se mi střídaly různé obrazy. Zdálo se mi, že mám bratra a jezdili jsme do Grimuru krást a bavit se. Zdálo se mi, že jsem nemocný, nebo předtím jsem musel být nemocný, protože mi máma říká, jak se o mě bála... Pak se mi zdálo ještě něco, byly tam tmavé vlasy a růžový dům –
To nebyl sen. To byl Locksanův dům. Včera v noci.
Postel byla pořád teplá, ale už mi nedokázala poskytnout útočiště. Vstal jsem, oblékl si šaty a vzal váček s Locksanovými penězi. Pravdou je, že rameno mě teď bolelo méně než včera večer; elfí mast musela udělat své.
Sešel jsem do přízemí na snídani. Hospoda byla poloprázdná, ale místo ospalých pohledů všichni sledovali probíhající rvačku. Na protější straně haly jakýsi hromotluk držel někoho u zdi.
„Tohle není Sarmin, děvče. Tady na jihu si s váma umíme poradit. – Chceš si hrát na statečnou? Myslíš, že se ti nic nemůže stát? Zákony máme, ale pro lidi. To se tebe netýká.“
„Nech ji být,“ řekl jsem, když jsem k němu došel. Muž se ohlédl.
„Co blbneš, mladej? Je to elf.“
„Tak ho nech být.“
„Škodnou zvěř si nemůžeš jen tak pustit do revíru,“ řekl muž a otočil se zpět na elfku. „To se pak nestačíš –“
Namířil jsem mu na záda svou vrhací dýku. Ucítil její hrot.
„Vytáhneš na někoho kudlu kvůli elfovi? Seš blázen?“
„Kašli na to.“
„Chceš se nechat zavřít? Dej si odchod. My si to půjdem s elfkou vyřídit ven.“
„... nech ji být,“ řekl jsem tiše. Musel přestat, na ničem jiném nezáleželo.
Muž zřejmě dostal strach stejně jako já, protože za okamžik zahodil příbor, kterým držel elfku v šachu, něco zaklel na mou adresu a rázným krokem opustil hostinec. Ostatní hosté se tvářili, jako by se nic nestalo. Elfka se na mě dívala a já stále držel svou dýku, neschopen slova.
„V devět se sejdeme venku, ano?“
S těmito slovy odešla a já postupně začal vnímat hluk okolní hospody. Konečně jsem sklonil zbraň, uklidil ji do pouzdra a vypravil se směrem k baru pro něco ostrého.
Po snídani jsem vyšel ven z hostince, kde už na mě čekala postava v kápi.
„Máš plán, jak to prodáme?“ zeptal jsem se.
„Půjdu teď prověřit několik klenotníků. Pak se toho zbavíme a rozdělíme si peníze.“
„To abychom se sešli až odpoledne, ne?“
„Ne, budu rychlá.“
„Jak myslíš.“ Zřejmě má v Grimuru dobré kontakty.
Šli jsme směrem k náměstí, mlčky.
„Znáš Grimur dobře?“ řekl jsem za nějakou chvíli.
„Proč se ptáš?“
„Jen mě to tak napadlo...“ Elfka na to nic neřekla, a tak jsem pokračoval sám: „Vlastně jsem tady v Grimuru vyrůstal; pak jsem onemocněl a odstěhovali jsme se. Nepamatuji se na moc věcí před tím stěhováním, takže Grimur prakticky neznám. Divné, že?“
„Proč mi to říkáš?“
„Asi jen tak...“
Došli jsme na náměstí, kde měli trhovci rozložené stánky a panoval zde čilý ruch.
„Za půl hodiny se sejdeme tady. Můžeš si zatím nakoupit,“ řekla elfka a ztratila se v davu.
Zamířil jsem nejprve ke stánkům s jídlem. Koupil jsem si chleba, sýr a jablka. Nejspíš se teď zdržím ve městě, ale nemusím každý den utrácet v hostinci za jídlo... Zběžně jsem si prohlédl i nabídku ostatních trhovců: proutěné zboží, med, sušené bylinky... Za nějakou dobu dorazila postava v kápi.
„Dáš si jablko?“ nabídl jsem.
„Díky,“ přijala elfka a hned ho začala jíst.
„Našla jsi kupce?“
„Myslím, že ano. Nabídl dobrou cenu,“ řekla a zamířila ze středu náměstí do jednoho z kamenných obchodů.
Pan zlatník působil solidním dojmem. Ještě jednou si prohlédl prsteny a náhrdelník, které do včerejška ležely v zásuvce Locksanova stolu, a odmlčel se. Začal jsem mít pochybnosti, ale pak řekl krátce: „Tucet zlatých. Ne míň, ne víc.“ A peníze byly naše.
Odešli jsme z náměstí trochu stranou do stínu vedlejší uličky. Elfka si sundala kápi a odpočítala čtyři zlaté.
„Nech si ty stříbrné a vezmi si ještě čtyři zlaťáky. Souhlasíš? Potřebuji peníze i pro svého druha,“ zdůvodnila elfka.
„Rozumím.“ Vzal jsem si mince a dodal: „A kdy bude další akce?“
„Další akce už nebude,“ odpověděla elfka stroze.
„Opouštíte město? Už dnes?“
„Ano.“
Nastala chvilka ticha. Elfka, jdoucí vždy rovnou k věci, zřejmě na něco čekala.
„To je škoda. Ani jsme se nepředstavili...“ řekl jsem.
„Znát moje jméno je nebezpečné,“ odvětila razantně. Vzápětí však dodala: „Jak se jmenuješ?“
„Azariel Dragneel.“
„Azariel... Budu si to pamatovat,“ řekla elfka a skryla svou tvář pod kápi. Vyšla z uličky a ztratila se mezi lidmi.
Chvíli jsem tam ještě stál a pak jsem vyšel na náměstí, kde svítilo slunce. „Taky si tě budu pamatovat,“ pomyslel jsem si a zakousl se do jablka. Po náměstí chodila spousta lidí, každý měl někam namířeno. Já neměl zrovna namířeno nikam, a tak jsem vykročil směrem k nástěnce.
Mimo obvyklých inzerátů, které jsem viděl už předevčírem, tam přibylo lejstro nadepsané prostě „HLEDÁ SE HRDINA“, s kontaktem na jistého pana Saluse. Rozhodl jsem se ho po obědě navštívit.
Dům pana Saluse byl docela obyčejný, možná až trochu zanedbaný domek na okraji Grimuru. Když jsem zaklepal, za dveřmi se ukázal starší, asi šedesátiletý muž o holi. Stejně jako obydlí, i on působil obyčejně, možná až zanedbaně – nebýt těch šedých, živých očí.
„Dobrý den, vy jste pan Salus?“
„Ano prosím, to jsem já,“ odpověděl a změřil si mě pohledem. „Jdete kvůli tomu inzerátu, že?“
„Ano, chci o té práci vědět víc.“
„Tak pojďte dál. Dáte si čaj?“
„Děkuji, rád.“
Byl jsem usazen na dřevěnou židli v jídelně. Pan Salus mezitím připravoval čaj a pokračoval v hovoru.
„Jste si jistý, že se na tu práci hodíte?“
„Nevím. Nejsem hrdina, ale nějaká dobrodružství už mám za sebou.“
„Dobrá. Jak že se jmenujete?“
„Azar.“
„Zeptám se tedy rovnou, Azare: potkal jste už při svých dobrodružstvích někdy ducha?“
„Ducha? Ne. Chci říct, znám je z legend, ale...“
„Zajímáte se o legendy?“ otočil se na mě pan Salus.
„Dá se to tak říci. Matka mě naučila mnoho lidských a elfských příběhů...“
„Vidím, že jste vzdělaný mladý muž. Pak tedy víte, že je na světě mnoho... zvláštních věcí,“ řekl pan Salus a položil přede mne šálek čaje.
„V okolí Grimuru se jednou za čas zjevuje Pohyblivý hřbitov. Potřebuji tam zanést květiny, ale zlomil jsem si nohu, a tak se tam nedostanu. Od vás, Azare, chci, abyste tam šel místo mě.“
„Kdy se hřbitov objeví?“
„Za úplňku, o zítřejší půlnoci.“
„Kde to je?“
„Kousek od Grimuru, asi dvě hodiny cesty.“
„A co mě tam čeká?“
„Je to hřbitov, kde uslyšíte hlasy... Ale nehrozí vám žádné přímé nebezpečí. Jenom je to trochu strašidelné, cesta tam a pak na hřbitově... Nakreslím vám mapu, plánek hřbitova. Stačí, když dáte lilie na určený hrob a půjdete pryč. Cítíte se na to?“
„Myslím, že ano...“
„Výborně. Ještě se zítra zastavte, dám vám ty lilie.“
„Zastavím se. A že se tak ptám, jaká je odměna?“
„Ach ano. Nebojte, Azare, odměna vás čeká. Jistě chápete, že nemám velké jmění... Na, vezměte si zatím tady buchty na cestu.“
„Díky. Je to zajímavý úkol. Zítra vás navštívím.“
„Tak tedy zatím, můj hrdino...“
Zbytek dne mám volno. Vypravím se ještě do obchodů, abych se na Pohyblivý hřbitov řádně vybavil. Jak se však vybavit na setkání s duchy? Napadá mě jen jedna věc.
„Dobrý den!“ říká mladý alchymista v přeplněném krámku s lektvary. „Co si račte? Prudký jed? Uspávací lektvar? Nápoj lásky? – Nebo tady mám silnou kořalu, to máte všechno v jednom, když víte co a jak.“
„Vlastně mě zajímá, jestli máte... svěcenou vodu?“
„Ó ano. Malý flakonek za 20, velký za 50 stříbrných.“
„Vezmu si dva malé.“
Salus tvrdil, že mi nic nehrozí, ale je lépe býti připraven. Proč vůbec potřebuje pokládat květiny na nějakém prokletém hřbitově? Zítra se ho zeptám. Jestli mi nedá uspokojivou odpověď, asi mu to odmítnu. Přeci jenom, tyhle věci nejsou jenom tak.
Nevím, co se mi té noci zdálo.
Další den jsem ještě před návštěvou Saluse opět vyrazil do obchodu. Byl to malý krámek, různorodým sortimentem připomínající vetešnictví. Pořídil jsem si líh a obvaz, pro případ zranění. (Rameno už mě téměř nebolelo.) Na jedné straně obchodu byla sbírka zemědělského náčiní, plynule přecházející ve zbraně. Zaujala mne jedna dýka zjevně elfského původu, ve velmi špatném stavu.
Koupil jsem si ji; stála 20 stříbrných a její nabroušení ještě dalších 10. Nic levného, ale mám ve výbavě jen krátký meč a vrhací dýky, takže se mi běžná dýka bude hodit. „Navíc... chci mít u sebe něco elfského,“ řekl jsem si v duchu. Pak jsem si ještě koupil lano, o které jsem přišel při krádeži u Locksana, a novou brašnu, protože – jak jsem zjistil –, při boji se strážemi jsem si tu svoji poškodil.
Opět jsem zavítal k obyčejnému, až lehce zanedbanému domu na kraji Grimuru. „Buďte zdráv, Azare,“ přivítal mě pan Salus. „Mám tady pro vás ty lilie, pokud chcete rovnou vyrazit... Ale vy budete mít nejprve pár otázek, že ano?“
„Vlastně máte pravdu.“
„Vidíte! Tak pojďte dál.“
Znovu jsme se usadili v Salusově skromné jídelně. Pan Salus se posadil a opřel si hůl o hranu stolu.
„Pro koho jsou ty lilie?“
„Pro mou ženu Kristýnu. Její oblíbené květiny.“
„Jak se vaše paní dostala na Pohyblivý –“
„Jak se Kristýna dostala na hřbitov démonů? To je prosté. Byla démon,“ odpověděl pan Salus, jako by říkal něco všedního.
„Vaše žena byla démon?!“
„Kristýna byla... Jak to mám říci? Mladý pane, kolik toho víte o ženách? a o démonech? – Kristýna byla ten nejúžasnější... tvor, kterého jsem kdy poznal. Teď, bohužel, je mrtvá a já musím každý rok na její hrob přinést květiny, jinak zemřu.“
„Jste prokletý.“
„Jsem... nevím. Jeden den v roce mám možnost ji znovu vidět. Je to prokletí?“
„Co tím myslíte, znovu ji vidět?“
„Pochopíte na místě, pokud se vám ukáže. Na, tady máte plánek hřbitova a lilie. Pamatujte, běžte tam a zpátky a nemáte se čeho bát. Věřte mi, že bych vás neposlal do nebezpečí nepřipraveného. Ostatně, teď chápete, že bych tam nejraději šel sám, ale nemohu. Prosím, Azare, běžte a pozdravujte mou paní.“
S těmito slovy mě pan Salus vyprovodil ze dveří. Měl jsem ještě čas, zašel jsem si do hostince na večeři, počkal asi do deseti večer a pak jsem pomalu vyrazil. Díky úplňku bylo dobře vidět na cestu, nikoho jsem nepotkal.
Podle Salusova plánku se měl hřbitov objevit na velké mýtině uprostřed lesa. Odbočil jsem z cesty na lesní pěšinu. V lese bylo vidět o poznání hůře než venku. Navíc se okolo ozývaly strašidelné zvuky stromů.
Opravdu jsem se vylekal až tehdy, když jsem zaslechl vytí vlka přicházející ze tmy. Sáhl jsem po meči a zastavil se. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem určit, odkud zvuk přichází. Začal jsem pomalu ustupovat, když mě zezadu do lýtka škrábla vlčí pracka. Široce jsem se ohnal mečem a vlka jsem zasáhl.
No, vlka. V šeru jsem před sebou rozeznával vlčí mládě, jak stahuje ocas a ustupuje. Za chvíli se obrátilo a dalo na útěk. Zkontroloval jsem svou ránu, která byla jen povrchová. Rozhodl jsem se jít dál.
Po čase jsem přišel na mýtinu, kde stál velký kovový plot s majestátní branou. Pohyblivý hřbitov už byl na svém místě. Obezřetně jsem vyrazil vpřed. Hlavní brána se sama neslyšně otevřela, když jsem k ní přišel. Jakmile jsem vkročil na půdu hřbitova, ticho přerušily hlasy šeptající přes sebe. Nebylo jim dobře rozumět a nebylo zřejmé, odkud přicházely.
„Nováček...“
„Ozbrojenej...“
„Hledá démona...“
Nebylo to vůbec příjemné. Po hřbitovní krajině se honily stíny od mraků. Šel jsem dál po hlavní cestičce kolem krypt a soch. Zatrnulo ve mně, když jsem u jednoho hrobu uviděl stát ženu v bílých šatech. Měla dlouhé vlasy a v ruce kytici červených růží. Byla vysoká a šaty jí splývaly až na zem; budilo to dojem, že se vznáší, ale nebyl jsem si jistý. Hned se na mě otočila.
„Co tu děláš?“ zeptala se živě.
„Nesu kytici na hrob.“
„Aha.“
„Vy jste paní... Salusová?“
„Bohužel, nejsem ničí paní...“ řekla žena a oči jí zajiskřily. „Navíc, Salusová? Toho starého blázna že bych si vzala? Ha, to nikdy...“
„A je tady paní Salusová?“
„Kdo ví,“ řekla žena už nezaujatě a zmizela. Prostě tam najednou nestála.
Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho krajně zvláštního setkání vzpamatoval. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikdo nikde. Vyrazil jsem tedy podle plánku dál ke hrobu.
„Ať žije král!“ zvolal voják stojící na cestě, kde ještě před chvílí nikdo nebyl. „Tebe jsem tu ještě neviděl. Pověz, jak jsi padl, příteli?“ Měl uniformu, mušketu s bajonetem a rázný výraz ve tváři.
„Nejsem voják.“
„To mě zajímá! Jak jsi padl ve službách krále, když nejsi v jeho vojsku? Pověz!“
„Ale já jsem živý.“
„Ty jsi... cože?! Tak co tu děláš?“ Voják na mě namířil svou pušku. „Jsi králův nepřítel!“
„Nejsem!“
„Tak to dokaž!“
„Tak... co kdybychom se napili na zdraví krále?“ Řekl jsem jedinou věc, která mě v tu chvíli napadla, a vytáhl lahev lihu.
Voják si ji ode mě vzal: „Na zdraví krále!“ Pak si z ní notně přihnul a podal mi ji zpět.
„Na zdraví krále!“ Napil jsem se jen malinko, abych měl jasnou mysl pro všechna další... překvapení, která mě tu ještě čekají.
„Vidím, že jsi králův muž. Běž dál, příteli.“
Vrátil jsem lahev do brašny a prošel kolem vojáka. Soustředil jsem se na svůj dech. Nádech, výdech. Ano. Už se blížím ke konci. Už se budu moct vrátit do normálního světa. Teď však ještě ne. Naproti po cestě přichází zahalená jeptiška.
„Zhřešil jsi?“ řekla vysokým, měkkým hlasem.
Zkusil jsem protentokrát mlčet.
„Vím, že jsi zhřešil. Cos udělal? Propadls obžerství? Špiní tě pýcha? Prodáváš své tělo?“
Její představy mě donutily k úsměvu. „Kradl jsem, musíš-li to vědět.“
„To musí skončit. Proč to děláš? Pro potěšení? Toužíš po bohatství?“
„To ne. Jsem na cestách, umím to, potřebuji peníze k životu. Nejsem na to hrdý –“
„Když nepřestaneš, stihne tě trest!“
„Jednoho dne zemřu. Snad to je ten trest, který mě čeká...“
„Na hříšníky se vaří voda. Řekni, přestaneš krást?“
„Když dostanu poctivou práci, vezmu ji.“
„Jsi špatný lhář!“ řekla jeptiška a odhalila svou tvář. Vypadala jako mrtvola a rukou si zakrývala jedno oko; nechtěl jsem vědět proč. Se smíchem prošla okolo mě a zmizela.
Musel jsem se zastavit. Bylo to nechutné...
Podíval jsem se na Salusův plánek a zjistil jsem, že jsem u konce své cesty. Přede mnou stál náhrobní kámen, na kterém seděla socha nahé ženy hledící do dáli. Položil jsem kytici lilií na hrob.
„Kde je Salus?“ ozvalo se za mými zády.
„Nemohl přijít, a tak poslal mě,“ řekl jsem a otočil se. Uviděl jsem ženu, která musela stát soše za vzor. Stejně krásné rysy, plnoštíhlá postava, jen v bílých šatech a živá. Alespoň na oko. „Vy musíte být Kristýna,“ dodal jsem.
„Ano, to je jméno, které mi dal,“ odpověděla žena a potvrdila mou domněnku, že její skutečné jméno je jiné. Na náhrobku stál nápis v jakémsi nečitelném písmu.
„Když už jste tady, tak si alespoň zatančeme,“ navrhla Kristýna.
„Jak chcete, ale musím vás varovat, že moc tančit neumím... A také budu muset jít,“ dodal jsem pro jistotu. Je ale pravda, že ze strany Salusovy paní mi nebezpečí zřejmě nehrozilo.
„Salus vás nepřipravil? No dobře. Jen jeden tanec, slibuji.“
Kristýna mě vzala za ruku. Její dlaň byla úplně chladná. Začali jsme tančit okolo náhrobků, či spíše Kristýna mě za sebou tahala. Její tanec byl procítěný, s dobrou technikou. Mít jiného partnera, musel by být krásný.
„Snad už Salus příště přijde. Musí,“ řekla po tanci Kristýna.
„Mám vás pozdravovat,“ řekl jsem. Po chvíli ticha jsem dodal: „On vás opravdu miluje, že?“
„Neznám člověka, který by věděl o démonech víc než on. Na druhou stranu, jako by o nich nevěděl nic...“ odpověděla, hledíc do země. „Doufám, že přijde. Chci ho vidět, ano. A teď už je čas, abyste odešel. Jděte rovnou pryč, nikde se nezastavujte. Nebojte se, v tom případě vám nic nehrozí. Sbohem.“
„Sbohem,“ rozloučil jsem se.
Na cestě k bráně jsem už žádného démona nepotkal, jen ty všudypřítomné šeptající hlasy v pozadí, mluvící teď docela tiše a nezřetelně. Když byla brána na dohled, všiml jsem si odbočky, která mne prve neupoutala.
Vedla k osamělému náhrobku, kolem kterého bylo několik metrů prázdného místa kolem dokola. Náhrobní kámen byl z tmavého kamene, se zlatým nápisem v neznámém jazyce. V čele náhrobku byl umístěn zelený kámen.
 |
| Nápisy na náhrobku. Ilustrace by Azar Dragneel. |
Přišel jsem blíž a prozkoumal ho. Nebyl v náhrobku usazen napevno, naopak ho bylo možné snadno vyjmout. Podle intenzity zeleného světla kolem něj se zdálo, že nejen odráží světlo měsíce, ale vydává i svou vlastní nazelenalou záři.
Mohl bych si ho vzít.
Ne, to je hloupost.
Mohl by se dát dobře prodat.
Možná, ale raději ne. Obchodovat s takovými věcmi je nebezpečné.
Mohl bych si ho alespoň vzít do ruky.
Asi ano...
Kámen byl široký jako moje dlaň a na dotek teplý. Vydával slabé zelené světlo. Chvíli jsem tam s ním stál a díval se na nesrozumitelný nápis. Bylo příjemné mít ho v ruce. Hřál a svítil. Cítil jsem se v bezpečí, jako by mě někdo objímal nebo –
Vložil jsem kámen zpět do náhrobku.
Ne, je to hloupost.
Ale na tohle místo se dostanu nejdříve za rok, zdá se.
Není to náhoda, že jsem si ho dnes všiml.
Budu si vyčítat, že jsem ho tu nechal.
Zahodit ho mohu vždycky.
S těmito slovy jsem vložil kámen do brašny, abych se ho pokud možno nedotýkal. Pak jsem si všiml flakonku se svěcenou vodou, vyndal ho a kámen polil pár kapkami. Svěcená voda lehce zasyčela a na kameni nenechala žádnou stopu. Uklidil jsem flakonek i kámen znovu do brašny a rychle se vydal směrem k bráně.
Cestou zpět se spustil déšť a v lese mě pokousala liška. Ošetřil jsem si ránu lihem a obvázal. Do Grimuru jsem dorazil zcela zničený asi ve čtyři ráno. Došel jsem do nejbližšího hostince, zaplatil si pokoj, sundal ze sebe mokré oblečení a svalil se na postel.
Probudil jsem se v deset hodin s bolestí hlavy a nachlazením. Zkontroloval jsem zelený kámen. Teď ve dne svítil méně, ale pořád, stejně jako když jsem vyšel ze hřbitova. Uklidil jsem ho a šel si dolů obstarat čaj. Když jsem se trochu vzpamatoval a šaty trochu uschly, vypravil jsem se za Salusem.
Přivítal mě jako vždy a nabídl mi heřmánkový čaj, který mi přišel mimořádně vhod.
„Takže jste viděl mou paní?“ ptal se pan Salus.
„Ano, a nejen ji. Bylo to docela děsivé. Paní se těší, až si znovu zatancujete,“ řekl jsem ve zkratce. Neměl jsem zrovna náladu na dlouhé povídání.
„Promiňte, že jsem vás nezaučil. Úplně jsem na to zapomněl!“ řekl pan Salus, a pak dodal: „Teď vám tedy mohu dát vaši odměnu, Azare. Prvně tady mám léčivý lektvar od elfů, je ho jen zbytek, ale myslím, že ho teď dobře upotřebíte.“
„Elfí lektvar?“
„Ano, mám ho od rodiny. Já sám s elfy nic nemám... Což mě přivádí k druhé části odměny, kterou je tato kresba,“ řekl pan Salus a podal mi papír s portréty dvou elfů. Byla na něm jedna elfka a jeden temný elf. Ani jeden mi nebyl povědomý.
 |
| Portrét dvou elfů. Ilustrace by Toki Saitō. |
„Nevím, co je ta kresba zač, ale třeba za ni od nějakých elfofilů v Sarminu dostanete slušné peníze...“
„Sám jsem trochu – jak říkáte –, elfofil, takže rozhodně díky.“
„Pomohl jste mi, Azare. Přijměte ještě jednou mé díky.“
„Snad bude Kristýna ráda, až si za rok zase zatančí s vámi!“
„Jistě. Mnoho štěstí na vašich cestách, Azare.“
„I vám, pane Salusi,“ řekl jsem a odešel z obyčejného domu na kraji Grimuru, kde bydlel znalec démonů, vstříc svému hostinci, abych si dosušil šaty a vyléčil se z nachlazení.
Další kapitola → (zatím není)
Žádné komentáře:
Okomentovat