Dřívější verze této povídky se zúčastnila Půlměsícovy literární soutěže (8/2015), kde vyvolala smíšené reakce. Ani já jsem s textem nebyl dvakrát spokojen, rozhodl jsem se ho tedy ještě upravit. Za redakci děkuji svému literárně vzdělanému příteli, který pomohl textu dát jeho finální podobu, kterou si můžete přečíst níže (starou verzi byste našli zde; změny směřují zejména k lepší srozumitelnosti děje).
Noc
Obrátil oči k obloze a opět spatřil tu těžkou, neprodyšnou poklici tmy, ačkoliv podle hodin bylo teprve něco po páté odpoledne. Ani na dnešní Svátky světla se Slunce neukázalo – jenom si dnes lidé připomínali, že něco jako
den kdysi existovalo, a chvíli se tou myšlenkou bavili. „To nejsou svátky, ale cirkus,“ řekl si v duchu a přeslechl položenou otázku.
„...anebo je to blbé? Co myslíš?“
„Ale ne, v pohodě,“ odpověděl a pak si všiml, že Anna váhala mezi dvěma typy slunečních brýlí. Volba padla na okázale velké brýle, jaké nosí piloti. Koupil si jedny i pro sebe a podíval se do zrcadla. Připadal si jako kocour v botách, až se musel usmát.
„Pojďme,“ usmála se také a vykročila směrem k dómu.
Uprostřed areálu se proti černé obloze rýsovala velká, elegantní stavba připomínající obrovské bílé vejce – to byl hlavní stan onoho cirkusu. Pomalu se spolu s davem dostali ke vchodu, pomocí náramku přes turnikety – a otevřel se před nimi prostor zalitý světlem. Naproti vchodu stála řada živých stromů s papírovými ozdobami ve větvích. Celý vnitřek budovy tvořil velké prostranství: byl tu trávník a park, v dálce zahlédl koupaliště... A všude kolem procházeli lidé, někdo hrál hry, jiní jen seděli v trávě. Přes mírný vánek bylo uvnitř celkem horko; na stropě připomínajícím oblohu svítilo umělé Slunce. Mezitím Anna studovala orientační tabuli.
„Ovocný sad – myslíš, že se tam dá natrhat ovoce?“ uvažovala nahlas.
„Pokud jo, tak tam budou davy...“
„Nevadí, pojďme se alespoň podívat!“
S těmi slovy vyrazili po štěrkové cestě směrem k sadu.
