When I Have Fears That I May Cease to Be (J. Keats, překlad)

John Keats (1795–1821) byl anglický básník, a ne ledajaký. Sonet When I Have Fears... napsal v roce 1818, kdy se staral o svého bratra trpícího tuberkulózou – nemocí, která o tři roky později stála život i jeho samotného. Mezitím se stačil zasnoubit a napsat své ódy, pak se odjel léčit do Itálie a tam je také pohřben. Přál si, aby na jeho hrobu stálo pouze: „Zde leží ten, jehož jméno bylo napsáno na vodu“, ale nakonec mu tam napsali něco ve smyslu: „Zde leží anglický básník, fakt borec, který si přál mít na svém náhrobku napsáno: ...“, čímž mu to trochu zkazili (opravdu).

Když jsem se letos začetl do Keatsova díla, projasnilo mi to neveselé chvíle i mě to inspirovalo v mé vlastní tvorbě, takže jsem si říkal, že se mu musím nějak odvděčit a předat to dál. Od léta mám rozdělaný překlad tohoto sonetu a... nastal čas ho vydat! Překládat Keatse je poněkud mimo moji comfort zone, ale snad jsem mu úplnou ostudu neudělal.

Když bojím se, že život pohasne

Když bojím se, že život pohasne,
než stihnu sklidit vše co v sadu mám,
že písně mé teď skončí předčasně
a hlavy taje usnou provždy tam;

když hledím ve tvář hvězdné noci,
kde krásné city psány jsou,
a vím, že dál jdu bez pomoci
a klesnu dřív, než projdu tmou;

když hasneš, muško svatojánská,
a světlo je tvé poslední,
když není pro mě tichá láska;
pak stojím, až břeh potemní,

před širým světem, vážný, sám,
než z Lásky, Slávy zbude klam.

Bob Lennon (20th Century Boys, překlad)

Překlad protestsongu Bob Lennon z mangy 20th Century Boys jsem před časem dával na Ask.fm, ale pro pořádek ho dám i sem na blog, když už tady mám různé jiné překlady. Zároveň jsem lehce zrevidoval svůj český text.

Bob Lennon

Slunko zapadá a odněkud stoupá vůně kari
Jak dlouho ještě, než dojdeme domů? 

Budou mé milované krokety chutnat stejně,
až si je koupím? Čekají na mě? 

Na Zemi padá noc
a já pospíchám domů 

Prý napřesrok se budou čerti smát
a já říkám, jen ať se smějí 

Vždy budu mluvit o tom, co přijde za pět, deset let,
i za půl století, jestli budeme pořád spolu 

Na Zemi padá noc
a já pospíchám domů 

I když se spustí déšť a hromy zaduní,
i když začnou kopí z nebe padat – všichni jdeme domů
a nikdo nás nezastaví, nikdo nemá to právo 

Na Zemi padá noc
a já pospíchám domů 

Noc padá na celý svět
a celý svět pospíchá domů 

Kéž tyhle dny
nikdy neskončí...

Pyrrhónův kocour

Jiří Orten v básni O čem ví tesknota píše o kocourkovi, který je utopen. Když jsem to četl prvně, nějak se mi to smíchalo v hlavě a vznikl Pyrrhónův kocour, kterého po letech publikuji.

Pyrrhónův kocour

V přestávce mezi životem a tamtím
co jde tak pomalu jako se chodí spát
(J. Orten)

Topili kocourka.
Minuty, dny a léta; celý jeho život.
Je veden proces s neznámým pachatelem, kocourkem i Vesmírem. 

Dosud se nepodařilo:
odhalit totožnost pachatele,
popsat skutkovou podstatu,
zjistit motiv obžalovaného,
ani zabezpečit místo činu.

My Son the Man (S. Olds, překlad)

Sharon Oldsová (*1942) je americká básnířka.

Můj syn – muž 

Najednou vidím, jak narovná ramena,
tak jako Houdini protahoval celé tělo
než se dal spoutat do řetězů. Zdá se to
jako včera, když jsem mu oblékala pyžamo,
dávala nožky do žlutých nohavic,
zapínala zip a chytala toho človíčka
do náruče. Neumím si představit
že vyroste, ale musím se na to připravit,
překonat svůj strach z mužů,
když teď i můj syn bude
jedním z nich. Tohle jsem si nepředstavovala,
když se mnou protáhnul
jako bedna skrz ledy na řece Hudson,
vypáčil zámek, vysmýkl se z řetězů
a objevil se mi v náručí. Dívá se na mě
chytrýma očima, jako když Houdini zkoumal bednu,
usmál se a nechal se spoutat. 

11. X. 2014

Na vlnách GSM, LTE a jiných zkratek, které prodlužují.

11. X. 2014

Baterkou do svého světa
svítí si do tváře
jako při bojovce 

Cink cink 

Ač sedí spolu
každý je sám

Moucha

O cestě za světlem.

Moucha

Moucha za světlem letí
  a přes sklo
    nedoletí:
ráno je pryč. 

Odlétla, nebo zemřela;
kdo ví?

Návrat

Dnes jsem si dělal pořádek v rukopisech a objevil jsem při tom několik básní. Toto je jedna z nich.

Návrat

Domy jdou kolem mě
ale nevím, co říkají
Lidé mě míjejí
a jejich slova s nimi 

Topoly a ptáci mi rozumějí
a ten pes, co se honí za tenisákem
a vítr, co utichá 

Ptáci pořád volají slávu světu
ale mé srdce už spí

Melancholia (Ch. Bukowski, překlad)

K překladu této básně od Charlese Bukowskiho (1920–1994) si doporučuji pustit recitaci originálu z YouTube kanálu SpokenVerse, kterou najdete tady.

A Terre (W. Owen, překlad)

Můj druhý pokus o překlad Wilfreda Owena (1893–1918) je báseň delší a neveselejší. Voják v lazaretu v ní říká, jak „soft rains will touch me, as they could touch once,“ až ho odnesou nohama napřed.

Arms and the Boy (W. Owen, překlad)

Wilfred Owen, britský důstojník, který padl na samém konci První světové války v listopadu 1918.

Zbraně a chlapec

Půjč chlapci tenhle bajonet,
ať zkusí jeho ocel, prahnoucí po krvi;
zákeřně modrou, jak mžitky šílence;
tenkou a hladovou po mase.

Dej mu do ruky ty baculaté střely,
co hledají si srdce vojáků,
anebo mu podej patronu se zinkovými zuby,
ostrými jak žal, jak smrt.

On sám si ukousne jen z jablka.
Bůh mu do rukou neukryl drápy,
jeho nohy nezískají pařát,
mezi kadeřemi nevysvitne paroží.

Report: Natsucon 2014

Měsíc po Advíku se v Praze koná další anime con, příznačně nazvaný Natsucon (z japonského 夏 natsu – léto). Zatímco Advík se snaží uspořádat akci co možná největší, Natsucon takové ambice nemá a své návštěvníky chce nalákat spíše na kvalitní program, než na davy cosplayerů a otaku v prostorách akce. Toť můj dojem ze srovnání obou akcí.

Natsucon letos slaví teprve druhý ročník, můj první. Konal se v prostorách obchodní akademie ve Svatoslavově ulici v pražských Nuslích od pátku do neděle 22. – 24. 8. 2014.

A jaké že to bylo?

Azar na cestách – kapitola 4 – Lilie pro Saluse

V dnešní kapitole příběhu se hlavní hrdina Azar poprvé setká s magií a nadpřirozenem, když o půlnoci navštíví hřbitov (a ne zrovna ledajaký...). Také po dalších stránkách se jedná o přelomovou kapitolu: jako první obsahuje původní ilustrace (!) a také něco, čemu se dá říkat dialogy (!). Je to delší čtení než minulá kapitola, ale věřím, že o to zajímavější.

Tak směle do toho!

Report: Advik 2014

Na festivalu Advik jsem byl naposledy v roce 2009, když měl ještě dlouhé í a vedl ho Trilenid. Od té doby jsem na něj nezavítal, a tak mě minul přechod organizace pod slovenský AnimeCrew a nástup Róberta Žittňana, zvaného Žitler, který ve své době otřásal českými internety.

Byl jsem na Róberta trochu zvědavý, ale nakonec jsem ho zahlédl jen v tiráži festivalové brožurky. Hlavní tváří Adviku byl letos Petr „CzechCloud“ Žalud, který na oficiálním zahájení v pátek básnil o bohatém programu festivalu. Je třeba říci, že mu to úplně nevyšlo.

Modrá škola na pražských Hájích, místo konání akce

Otevírání studánek

Báseň o životě bez pointy. Chci říct: báseň bez pointy, o životě. Tak či onak, není moc dobrá. Částečně proto, že nemá pointu. Ale jakou pointu byste dali životu? Toť otázka. A to zase nemůžete po půltuctu veršů chtít, aby vám daly odpověď. Takže tady to máte. Bez pointy.

Otevírání studánek

Začalo to někdy dávno
  když tě otevřeli
    a od té doby
      potkáváš studánky
      kudy jdeš

Některé otevřeš mnohokrát
  některé jen jednou
    a jiné nikdy

Azar na cestách – kapitola 3

V této kapitole vyprávění o Azaru Dragneelovi se dozvíme, co měla za lubem elfka, když se jí a jejímu společníkovi s pomocí Azara podařilo uniknout pronásledovatelům. Improvizace zavede Azara do dosud nenavštívených částí města...

Azar na cestách – kapitoly 1, 2

Azar Dragneel je zloděj v jedné nejmenované hře dračáku, a Azar na cestách je povídkové vyprávění o něm. Čeká nás fantasy příběh plný dobrodružství, elfů, soubojů, romantiky, zlých mágů a elektřinou jiskřících olgojů. To vše na motivy skutečných událostí pod vedením paní jeskyně Toki Saitō.

Jednotlivé kapitoly, které už vyšly, najdete tady.
K dispozici je i PDF verze (všechny kapitoly dohromady).

V kapitolách 1 a 2 budeme sledovat první kroky Azara ve městě, kam právě dorazil. Koho tam potká? Čtěte dále!

One Way of Love (R. Browning, překlad)

Dnes jsem se cítil nebývale inspirován, a tak mohu publikovat překlad dalšího viktoriánského básníka, Roberta Browninga (1812–1889), tentokrát už nikoliv ve volném verši! Jinými slovy, má to rým a rytmus, v mezích mých možností. A taky tam snad zůstalo trochu toho Browningova životního optimismu.

(Originální anglický text je na konci článku, po rozkliknutí.)

Cesta lásky

Jak měsíc růže sbíral jsem,
dnes beru je za rudý lem
a květy stelu cestu její.
Že kroky náhle jinam spějí?
Ať leží dál. Že čas je vzal?
Pro oči její jsem je bral.

Jak dlouho nutím prsty hrát,
na krku loutny tříbím hmat?
Dnes půjdu hrát, jak nejlíp znám.
Že pod okny zas stojím sám?
Sraz strunám vaz, proud hudby zhas;
můj možná chtěla slyšet hlas!

Po celý život učím se lásce.
Na tento večer všechno je v sázce,
dnes nebe či peklo vyjde mi vstříc:
že nedá mi nebe? – Netruchli nic!
Ať vítěz či v prachu, tak či tak dím:
kdo získají nebe, dobře buď jim!

15. VII. 2014

I v parku, který jste prošli natisíckrát, lze stále objevovat něco nového.

15. VII. 2014

Ať leží mapa chodníků.
Dnes večer kráčím cestou svou.
Přímou oklikou.
Mezi stromy, mezi stíny.

Neohýbá se tam, kde by měla.
Nenašel bys ji. Ani já nevím, kudy jde.
Však ještě nekončí.

Tears, Idle Tears (A. Tennyson, překlad)

Po povídce s názvem Oči je čas na další pochybné literární dílo. Tentokrát se jedná o překlad Tennysonovy básně Tears, Idle Tears. Anglický originál (z roku 1847) si můžete přečíst například na Wikipedii, což mohu jedině doporučit – nejen z principu, ale také proto, že uslyšíte původní zvuk básně. V rámci překladu jsem se uchýlil k volné formě.

(Omlouvám se baronu Tennysonovi, který se teď asi obrací v hrobě.)

Slzy, náhlé slzy

Slzy, náhlé slzy, já nevím, co znamenají,
slzy z brázdy mezi nebem a zemí
pramení v srdci a ženou se do očí
při pohledu na klidná podzimní pole,
při vzpomínce na dny minulé.

Mladé jak slunce, když opře se do plachet
a přivane přátele dávno ztracené,
chmurné jak červánky,
jež milé vyprovodí zpět;
tak chmurné, tak mladé – dny minulé.

Ach, smutné a divné jak píseň ospalá,
již v létě spustí ptáci na své flétny
uším umírajícího, když rám okna
zlátne v ráno poslední;
tak smutné, tak divné – dny minulé.

Milé jak polibky, jež nesmyla ni smrt,
a sladké jak ty, jež hořké rozmary
vysnily na rtech cizích; hluboké jak láska,
hluboké jak první láska, a žalem šílené;
ó smrt v životě, dny minulé.

Oči

V této povídce vystupuje „bájné“ zvíře, konkrétně huňáč modrý z DrD. Příběh zní takto:

Oči

Neohlédl jsem se a rovnou jsem uskočil za blízký strom. Vrčení za zády nebývá dobré znamení. Vzápětí na místo, kde jsem stál, dopadly dvě tlapy a drápy se zaryly do hlíny. Za nimi přistály další dvě a opět se ozvalo zasyčení. Zpoza kmenu vykoukly dvě modré oči.

Můj lovec nevěděl, co si počít. Obcházeli jsme strom kolem dokola. Cenil na mě své zuby, já jsem tasil meč, ze slušnosti. Chvíli jsme takto tančili, než jsem se dal na ústup.

Šelma vytušila svou příležitost a vyrazila vpřed. Jeden ladný skok, jako když se přelévá voda, a povalil mě. Zaťal mi drápy do ramen, jen chvíli; pak povolil a uvolnil celé to dlouhé tělo. Jako by šel spát, uprostřed lovu, ležící na mně.

Vysvobodil jsem se z jeho objetí a vytáhl z jeho hrudi meč. Meč jsem položil vedle do trávy. Můj lovec měl dlouhou modrou srst a jeho oči, dvě velké skleněnky, hleděly do dálky.

Díval jsem se s ním, než padl soumrak a bylo na čase vrátit se zpět. Zavřel jsem mu oči, vzal jsem si meč a nechal ho spát.

Jako předloha huňáčových očí mi posloužil levhart sněžný, kterého jsem viděl v dokumentu National Geographic (Snow Leopard of Afghanistan, 2012). On je tam vidět jen na konci, když se ho výpravě podaří odchytit. Je dlouhý, huňatý a vlivem sedativ se dívá do blba.

V noci

Jedna krátká z pozdních večerních hodin.

V noci

Je klid
jen luna z dáli
se do osudů dívá 

Sedí
i o přestávce
a hledí do tmavých kulis 

Až zítra,
až zítra půjdem hrát

 

 English version follows.

25. IV. 2014

K Vánocům jsem dostal „plánovací diář“ a nevěděl, jak s ním naložit; nepoužívám je. V únoru mě napadlo notýsek překřtít na „retrodiář“ a místo věcí budoucích do něj psát věci minulé. Skvělá věc, jen napřesrok budu chtít větší...

Až budu mít větší diář, možná se mi do něj vejdou i tyhle „příležitostné“ básně.

25. IV. 2014

Na potemnělém nádraží světa
konvalinky lamp
skloněné před oblohou 

— 

Na ulici děvčátko
má všechen čas na světě
jen pro něj
Zastaví se, zkoumá
a běží dál

Odysseia

Když už jsem si udělal blog, je čas vyrazit s kůží na trh. Obrátil jsem se na svůj šuplík s žádostí o radu a vypadl z něj miniepos o čtyřech verších, hrdě nazvaný Odysseia.

Je to školní dílo z dávných gymnaziálních dob (Azar se demonstrativně opře o svou hůl) a váže se k němu následující legenda:

Na češtině jsme brali futurismus a nakousli jsme i styly, které z něho vycházejí, proto jsme na konci hodiny dostali nůžky, noviny a měli jsme vyplodit krátkou dadaistickou báseň. My jsme sice nedostali ani jedno, nicméně jsme si vystačili s ukazováním naslepo do čítanky [...]. Tato verze je ještě trochu přeházená ex-post. Tvarosloví je původní.

A nyní již slibovaný miniepos:

Odysseia

Padl smysl lyrika zahledí se
Svobodné přehodil chudých zastaví se
Dovolte děvka aby sfoukl středu
Čítanka ušatá Vladimír lehl

Úvodem

Úvodem řeknu, že jsem muž a mám dvě nohy.

Jsou lidé, kteří úvodem řeknou celý tlustospis, tři měsíce úvodně řeční na vysoké škole. Znáte to: „Úvod do ...“ Systematické výklady tady nehledejte.

Nechtějte ani úvod krátký a hutný. To jsem si takhle koupil knihu od Jamese Joyce, která měla podobný úvod. Vyzbrojen přehledem o historii města Dublinu, neměl jsem již sil ani na první povídku. Když jsem se pak po čase ke svazku vrátil, událo se krupobití, které na kost promočilo, mimo jiné: mě, můj batoh a – dle pozdějšího sčítání škod –, také Dubliňany. Zatímco já i batoh chodíme po světě dál, Dubliňané vykonali svou poslední cestu do kontejneru.

Nechtějte raději žádný úvod. Ty se píšou až nakonec, když je stať hotova. Tady je zatím prázdný blog. Nechme se překvapit, co z toho bude...